Krveprolití v podání Nicka Cavea je plné naděje
Australský zpěvák Nick Cave vnímá na albu Carnage éru pandemie jako příležitost k obrodě, ač vykoupenou spoustou temnoty a bolesti.
Milovník biblických příměrů Nick Cave vždy rád využíval ve svojí tvorbě apokalyptické vize. Dalo by se skoro napsat, že umělecky, po stránce inspirace, se v dobách globální tragédie cítí jako ryba ve vodě. Nebo spíš jako fénix v plamenech.
Písničkář si v dnešní situaci samozřejmě nelibuje. Nehraje si na žádného jurodivého dávnověkého proroka se sklony k moralizování. V chatech s fanoušky, rozhovorech i samotných písních se svěřuje se stejným strachem a nejistotou, vyjadřuje stejný soucit jako asi každý jiný. Jeho děsivé, násilné textové obrazy spolu s chmurnými či nervními nápěvy ovšem působí na desce Carnage (Masakr, Krveprolití) snad ještě přesvědčivěji než kdy dříve. Přestože kvalitu klasických ponurých „intoxikovaných“ alb From Her To Eternity (1984) či Your Funeral… My Trial (1987) nikdo nezpochybňuje.
Počátky Caveovy sólové dráhy nejsou zmíněny náhodou. Ač zklidněný a zmoudřelý, v určitých ohledech se skladatel a textař vrací ke své někdejší extrémní expresivitě a naturalistické syrovosti.
Ovšem i příslovečné světýlko na konci tunelu vykresluje Cave
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
