Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Co řekl Kúdela Kamarovi a co to říká o nás?

Jméno slávistického hráče Ondřeje Kúdely bylo po zápase v Glasgowě nejčastěji skloňované (a komolené). Snímek z utkání proti Opavě. Foto: ČTK
Jméno slávistického hráče Ondřeje Kúdely bylo po zápase v Glasgowě nejčastěji skloňované (a komolené). Snímek z utkání proti Opavě. Foto: ČTK

Komentář Michaela Žantovského: Xenofobní, etnické a rasové předsudky jsou jako stěhovavý virus. Jejich podstata se nemění, mění se pouze jejich cíl. Jsou univerzální a nevyhýbají se Čechům, Britům ani komukoliv jinému. Jejich léčba začíná tím, že se o nich mluví.

V roce 1945, těsně po skončení druhé světové války, napsal George Orwell ve svém eseji Sportovní duch inspirovaném zájezdem moskevského Dynama do Anglie: „Pokud byste chtěli rozhojnit obrovskou míru nevraživosti v dnešním světě, těžko byste to dokázali lépe než pomocí série fotbalových zápasů mezi Židy a Araby, Němci a Čechy, Indy a Brity, Rusy a Poláky a Italy a Jugoslávci za přihlížení 100 000 diváků z obou stran. Nechci tím samozřejmě naznačovat, že sport je jednou z hlavních příčin mezinárodních sporů; sport na vrcholné úrovni je prostě jen jedním z důsledků příčin, z nichž se rodí nacionalismus.“

Za 75 let, která od doby, kdy Orwell tato slova napsal, uplynula, se svět změnil, v mnohém k lepšímu. Nebezpečí nacionalismu a rasismu, doložená desítkami milionů obětí druhé světové války a od té doby krvavě potvrzená výbuchy vražedné nenávisti v Asii, v Africe, v bývalé Jugoslávii a jiných částech světa, většinu zemí a jejich občanů učinila ostražitějšími a zodpovědnějšími před výbuchy davových vášní. Změnil se i fotbal. Mladí muži a ženy reprezentující určitý klub nebo zemi většinou nevyvolávají a nesdílejí nacionalistické či rasistické vášně už jenom proto, že ve skutečnosti pocházejí z nejrůznějších částí světa a z mnoha etnických skupin. Ale přesto…

„Pro ty, kteří se nepodívají na fotbal ani tehdy, když se jako já zotavují z injekce od Pfizera, Ondřej Kúdela je slávistický obránce, který se na konci utkání s Rangers v Glasgowě, v němž domácí místo střílení branek brutálně a občas i velmi nebezpečně okopávali naše borce, přitočil k domácímu záložníkovi černé pleti a finského původu Glenu Kamarovi a něco mu pošeptal do ucha. Podle Kamary, který se hodně rozčílil, to bylo: ‚You fucking monkey.‘ Podle Kúdely, který se obvinění z rasismu brání, to bylo: ‚You fucking guy.‘ Následovaly strkanice, fyzická inzultace českého hráče, trestní oznámení na finského hráče a vyšetřování UEFA.

Nikdo nemůže vědět, co Kúdela Kamarovi v afektu po sérii glasgowských faulů vlastně řekl. Z psycholingvistického hlediska se ale zdá být dost nepravděpodobné, že by se byla mohla odehrát Kúdelova verze. Pokud někdo, kdo používá angličtinu jako nástroj dorozumění, řekne někomu v afektu ‚You fucking…‘, nebude pokračovat slovem ‚guy‘, nýbrž ve Spojeném království nejspíš slovem ‚bastard‘, ‚shit‘ nebo něčím podobně pádným. Pokud má na mysli rasistickou urážku, použije slovo ‚monkey‘ anebo ono zapovězené N-slovo. Vyjedeme-li po někom vulgárně v češtině, musí také po slovech ‚Ty zasranej…‘ následovat alespoň ‚debil‘, ‚kretén‘ nebo něco horšího. Možností je dostatek. Ale neřekneme ‚ty zasraný člověče‘ nebo ‚ty zasraný chlape‘.

Samozřejmě nejsme obeznámeni s rozsahem Kúdelových znalostí angličtiny. Jediné jeho zahraniční angažmá se odehrálo v kazašském klubu Ordabasy Šymkent, odkud si mohl odnést angličtinu ve stylu Boratova filmu ‚nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu‘. Ale asi ne.

Pokud by platila Kamarova verze, namítne někdo, proč se vlastně on a poté i jeho spoluhráči tak strašně rozčilovali? Na použití slova ‚monkey‘ – ‚opice‘ přece z podstaty nic rasistického není, ne? My všichni, bílí i černí, jsme přece potomky a příbuznými opic, že? Jak k tomu ty ubohé opice přijdou, aby byly symbolem rasismu?

Kontext zde znamená všechno. Používání slova ‚monkey‘ a chování s tím spojené během fotbalového zápasu je neklamnou známkou rasismu. Tzv. ‚monkey chants‘, napodobování zvuků, které opice v džungli vydávají, provázejí již po desetiletí rasistické (a zakázané) chování fanoušků, kteří si pro projevy nesnášenlivosti vyberou hráče černé pleti.

Britská veřejnost je na tyto projevy, které se občas vyskytují i u nás, zvláště citlivá, protože v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století tvořily součást kultury tamějších fotbalových chuligánů, tzv. ‚rowdies‘, a často přecházely v odpuzující davové scény fyzického násilí a vandalství. Teprve složitý systém monitorování chování diváků na stadionech, identifikace a postihů vůdců násilností učinil tomuto jevu přítrž a pomohl britskému fotbalu stát se významným mezinárodním tržním artiklem. Této citlivosti si měli být hráči hostujícího celku vědomi.

I kdyby měl Kúdela nakrásně pravdu a řekl Kamarovi pouze ‚You fucking guy‘, je nepochopitelné, že jeho klub se spokojil pouze s tím, že mu vyjádří plnou podporu. I za výrok podle jeho verze měla následovat pokuta a přinejmenším napomenutí. Jde sice o hrubou urážku jednotlivce, a ne skupiny, nicméně urážka to je. Pokud v normálním životě řekne manažer klientovi nebo prodavačka zákazníkovi či politik novináři ‚ty zasranče,‘ má letět, či alespoň přijít o odměny. Pokud mluví premiér o opozičním poslanci jako o ‚kokotovi‘ či ministryně financí řekne koaličnímu partnerovi ‚příště se na vás vysereme‘, nemělo by se to obejít bez následků. Tím, že se s tím smiřujeme, a dokonce se tím – ruku na srdce – i bavíme, otevíráme cestu k ještě hrubším projevům, včetně projevů politického extremismu, xenofobie a… rasismu. To už je o nás.“

Už když jsem tento příspěvek vkládal na sociální síť, mi bylo jasné, že se střetnu s řadou nejen souhlasných, ale i ostře odmítavých názorů. Vlastně proto jsem ho zveřejňoval.

Stejně rozporné pocity se totiž svářely v mém nitru. I mě pobuřovala surová a bezohledná hra řady hráčů skotského týmu vrcholící životu nebezpečným faulem na brankáře Koláře. Také mně se protivila jejich očividná neschopnost unést zaslouženou porážku. Také mě zklamal Steven Gerrard, kterého jsem jako fanda Liverpoolu dlouhá léta obdivoval, když se po zápase nedokázal za chování svých hráčů omluvit.

Zabili jste mi strýčka, tady máte přes držku

Ale stejně mi bylo stydno za Ondřeje Kúdelu, za Slavii a za sebe, možná o to více, že k jeho úletu došlo v 87. minutě zápasu ve chvíli, kdy měla Slavia vítězství pevně v rukách a zápas pod kontrolou. Stoupenec fair play, vlastenec a v nějaké nepatrné míře i bílý muž se ve mně utkával s odporem vůči rasismu, nadávkám a skupinovým vášním. Potřeboval jsem vědět, co si o tom myslí druzí.

A také jsem se to dozvěděl. Několiksetkrát. Řada čtenářů to viděla podobně jako já. Ale velká část příspěvků se proti mému postu tu slušněji, tu méně slušně vymezovala. Většina kritických odpovědí jako by spadala pod některý z obranných mechanismů, jimiž lidé reagují na problém tzv. kognitivní disonance, tj. konflikt mezi postoji vůči dvěma protiřečícím si jevům (fyzická surovost na jedné straně vs. verbální hrubost na druhé):

Popření – náš hráč nic špatného neudělal, jsou to všechno výmysly, jimiž se Skotové snaží odvést pozornost od slabého výkonu a potupné prohry.

Nahrazení – ať řekl náš hráč cokoli, nedá se to srovnat s brutalitou hry Skotů.

Projekce a generalizace – neuctivý přístup našeho hráče k soupeři bledne před neuctivým přístupem celého skotského týmu k hostujícímu celku během zápasu i po něm, odrážejícím špatně skrývané britské předsudky vůči údajně rasistickým a zaostalým Středoevropanům, jako jsme my.

Jak se obvinění a protiobvinění střídají, tón i razance výměn se stupňují. Z hrubých skotských faulů, otřesného šlapáku na brankáře a dosud nevysvětlené potyčky v útrobách stadionu se slovy mých respondentů stává „pokus o vraždu brankáře, krvavé napadení Kúdely v zákulisí a neuvěřitelně brutální vedení zápasu pod taktovkou pana Gerrarda“.

Z výroku českého obránce vůči Kamarovi, možná vysvětlitelného, ne-li omluvitelného jako bouchnutí sazí pod vypětím, které devadesát minut vrcholového fotbalu pro hráče představuje, se stává spravedlivá odplata za útok jiného hráče na slávistického brankáře, k němuž došlo o téměř půl hodiny dříve. Co na tom, že šlo o dva úplně jiné hráče?

„Fotbalový tým je jeden organismus. Prožívání je společné,“ vysvětluje jeden inteligentní a veřejně činný přítel. „Zabili jste mi strýčka, tak tady máte přes držku,“ zní z mnoha českých úst nesmrtelný výrok, kterému je nejlépe na stránkách Haškova Švejka.

Nelze si ovšem nevšímat, že k stupňování rétoriky dochází na obou stranách. Kamarovo prohlášení zveřejněné prostřednictvím známého právníka Aamera Anwara, který proslul díky své někdy i kontroverzní roli v případech týkajících se rasismu, přistěhovalců a obvinění z terorismu, svou nesmiřitelností přilévá oleje do ohně. Poté co v prvních čtyřech odstavcích třikrát zkomolí Kúdelovo jméno, nepožaduje od UEFA jen zevrubné vyšetření případu, nýbrž přímo odsuzující verdikt: „K odporné rasistické nadávce Ondreje Kedela došlo na mezinárodní scéně, a pokud UEFA nezasáhne, dá tím rasismu zelenou.“ Až příliš to připomíná projevy takzvané „cancel culture“, kdy je skutečný či domnělý provinilec předem uznán vinným, znectěn a vyobcován bez řádného právního postupu.

Typickým prvkem dynamiky skupinového konfliktu je semknutí se za jeho protagonisty a eskalace rétoriky za tímto cílem. Nezáleží přitom příliš na tom, jaké stanovisko která strana hájí. Slavia stojí jako jeden muž za svým obráncem, ačkoli žádný hráč ani trenér nemohl slyšet, co Kúdela Kamarovi opravdu pošeptal. Ale stejně skálopevně stojí skotské mužstvo za Kamarou. Trenér Gerrard dokonce prohlásil, že mu „věří až za hrob“. Hm. Jako hráč a kapitán Liverpoolu stál Gerrard stejně pevně za svým spoluhráčem Luisem Suárezem, když ten 15. října 2011 počastoval obránce Manchesteru United Patrice Evru přízviskem „černoušek“. Den poté, co Suáreze anglická fotbalová asociace potrestala zákazem hry na osm utkání, si celé liverpoolské mužstvo na jeho podporu obléklo trička s jeho portrétem. Válka je válka.

Celý incident také názorně ilustruje scestnost principu kolektivní viny. Bezohledný šlapák Kemara Roofeho na slávistického brankáře se v kontextu několika dalších faulů domácích mnohým českým divákům začal jevit jako organizované spiknutí celého týmu pod vedením trenéra Gerrarda s cílem zmrzačit co nejvíc hostujících hráčů. Pro mnohé ostrovní diváky se naopak Kúdelův urážlivý výrok stal důkazem endemického rasismu a kulturní zaostalosti slávistických fanoušků a možná i národa, z něhož pocházejí.

Lze ale vzít vážně argument, že problém není rasismus z české strany, nýbrž ostrovní reakce na celý incident, zavánějící předsudky vůči zaostalejším Evropanům, jako jsme my? Takový názor se hájí nelehko, zejména po neandertálsky rasistickém výlevu údajných „ultras“ Slavie na Instagramu. Existují však nějaké předsudky i z druhé strany? Za šest let života ve Spojeném království jsem se s ničím podobným nesetkal, ale velvyslanec je obvykle tím posledním, kdo se s něčím takovým setkává.

Z potřebných řemeslníků se stali příživníci

Když jsem do Spojeného království v roce 2009 přijel, být Středoevropanem bylo docela příjemné. Bez polského instalatéra se obešel málokterý londýnský majitel domu, nemocnice byly plné milých slovenských sestřiček, na předních univerzitách vynikali čeští a maďarští studenti, Čech chytal za Chelsea a Rosický kopal za Arsenal. Polština se stala druhým nejrozšířenějším jazykem ve Spojeném království a „sklepy polskie“ nabízely pochoutky v každé londýnské čtvrti, pokud ovšem člověk věděl, že polsky jít do sklepa znamená jít do obchodu a jít do pivnice znamená jít do sklepa.

Atmosféra se začala viditelně kazit během evropské dluhové krize v letech 2010–2012 a ještě více po vyhlášení referenda o odchodu Spojeného království z Evropské unie v roce 2015. V očích mnohých Britů i bulvárních médií náhle už přistěhovalci z nových zemí Evropské unie nebyli tolik potřební řemeslníci a zdravotníci, ale příživníci, kteří zatěžují britský sociální systém a pobírají přídavky na své početné rodiny, které ve skutečnosti nechávají doma.

Marně osvícenější média publikovala výsledky studií, jako byl výzkum University College London, které přesvědčivě dokazovaly, že přistěhovalci ze zemí střední a východní Evropy představují i po odečtení všech sociálních příspěvků pro britskou ekonomiku čistý zisk (totéž neplatí pro přistěhovalectví z mimoevropských zemí). Množily se verbální i fyzické útoky proti přistěhovalcům z naší části kontinentu, zejména Polákům.

A tak vznikl nepříjemný pocit, kterého se úplně nelze zbavit dodnes. Britská společnost není a nikdy nebyla zcela prostá xenofobních a rasistických předsudků. Impérium se kdysi dopouštělo aktů neslýchaného násilí a diskriminace na svých koloniálních poddaných. S antisemitismem se lze setkat v britských lepších kruzích dodnes. Terčem britských předsudků a diskriminace byli po staletí i nejbližší irští sousedé.

V dnešní multikulturní a etnicky rozmanité Británii jsou ovšem veřejné projevy všech takových předsudků tabu. Otázkou je, zda to platí také pro Středoevropany.

Xenofobní, etnické a rasové předsudky jsou totiž jako stěhovavý virus. Jejich podstata se nemění, mění se pouze jejich cíl. Jestliže se jejich veřejné projevy vůči určité skupině stanou společensky neúnosné, tak jako se to v kontinentální Evropě stalo po holokaustu, najdou si jiný objekt. Jsou univerzální a nevyhýbají se Čechům, Britům ani komukoliv jinému. Jejich léčba začíná tím, že se o nich mluví.

Orwell svůj esej končí slovy: „Skutečných příčin problémů je naprostý dostatek a nemusíme k nim přidávat další tím, že budeme povzbuzovat mladé muže, aby se kopali do holeně za řevu rozzuřených diváků.“ A sprostě si nadávali, chtělo by se dodat.

Autor je psycholog, publicista, bývalý politik a diplomat, nyní působí jako výkonný ředitel Knihovny Václava Havla. V letech 1992–1997 byl velvyslancem ČSFR a ČR ve Spojených státech, v letech 2009–2015 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Knihy roku Deníku N: Vyhlášení nové ankety Deníku N
Jaké byly nejlepší knihy uplynulého roku a co výsledky ankety vypovídají o české literatuře? V úterý 6. prosince od 19.00 vás zveme na debatu se zástupci české nakladatelské branže: Jovankou Šotolovou, šéfredaktorkou serveru iLiteratura.cz, Milanem Gelnarem, ředitelem nakladatelství Argo, Jakubem Sedláčkem, šéfredaktorem nakladatelství Paseka a Miroslavem Balaštíkem, šéfredaktorem nakladatelství Host.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Británie

Fotbal

Názor

Rasismus a xenofobie

TOP

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější