Notes: Umožníme vám stát se mouchou a slyšet, co si povídali Babiš se Zemanem. Rychlost očkování se tím ale nezvýší

Přiznám se, že chci být také co nejdříve očkovaná. Rodiče už jsem záludnou sítí registrací, front a potvrzujících esemesek procpala k lehkovážnému bytí člověka, který skotačí na ulici se svými naočkovanými vrstevníky bez obav a stresu. Jenže pak jsem si přečetla článek Ivy Bezděkové a trochu mi to radosti ubralo: Dávek je málo, dovezte si je sami… píše kolegyně hned v titulku a já se rozhlížím, kde by mi nějaký ten skladník pár beden s vakcínou naložil.

Jenže nejsem sama. Na očkování marně čeká více než čtvrt milionu seniorů. Praktičtí lékaři by si vakcíny třeba i někde vyzvedli, ale neví přesně jak, kde a kdy. Snad budou i oni po přečtení Ivina článku o něco moudřejší, doufám, že ne naštvanější.

Co by to bylo za týden s covidem bez Petra Koubského. Tentokrát nám vlévá přece jen trochu optimismu do žil. Nevadí, že ani on neví, proč se stav kolektivního českého pacienta začal lepšit. Hlavní je, že to dokazují četné grafy, které v sobě článek Covid v Česku: horečka konečně klesla pod 40. Problém je, že nikdo neví proč ukrývá. Některé oplývají i jistou estetickou hodnotou, jako například ten o celostátním indexu rizika podle PSA, takže by si ho člověk nakonec mohl i někam doma pověsit. Aby si v budoucnu vždycky při pohledu na kubistickou kresbu připomněl doby, kdy jsme každý den ráno čekali, kolik lidí u nás zase zbytečně zemřelo.

Kromě očkování se na obzoru zjevují i léky. Například premiérem Babišem prosazovaný preparát se jménem vpravdě pohádkovým – bamlanivimab – a těžko vyslovitelným. Jak píšou Markéta Boubínová a Eliška Hradilková Bártová v článku Babiš sehnal bamlanivimab levně, zdravotnictví mu hodilo klacky pod nohy…, tahle věc by měla pacienty chránit před těžkým průběhem nákazy. Jenže se objevil konkurenční lék od společnosti Regeneron. Jak to tak bývá, naši lodivodi se mezi sebou zase nějak nedohodli, distribuce nefungovala a pacient strádá. Některý dokonce i umře. No, uvidíme, jak budou grafy Petra Koubského vypadat příští týden.

Že covid hýbe světem, už víme. Takže mne ani tak moc nepřekvapuje, že je i hlavním tématem schůzek mezi nejvyššími představiteli. Potěšující je ze zpráv, které díky Barboře Janákové a Lukáši Prchalovi máme z prvních rukou, ta, podle níž se na sebe pan premiér Babiš a pan prezident Zeman už nemračí. Nevím sice, jak to ovlivní letošní úrodu, ale podzimní volby nejspíš ano.

Jak se dohodli Babiš se Zemanem ohledně odvolání Blatného? Dohodli. Naši zpravodajové mají své zdroje a ty dí, že se konec dalšího ministra zdravotnictví odehraje v dubnu.

V březnu máme tedy ještě klid a můžeme se připravit na vzrušený měsíc následující. Jádrem sporu je prý ruská vakcína Sputnik V, kterou pan ministr Blatný chce nechat aplikovat občanům ČR až poté, co bude schválena, jak se patří a sluší. Jenže ono to nebude jen o Sputniku V. A nějaká výměna jednoho člověka ve vládě stejně počasí nedělá. Čekají nás měsíce turbulentní, letní a snad konečně i výletní. V pučící přírodě osvobozeni od okovů svých katastrů a okresů možná zapomeneme i na strasti, jež nám přinášejí sváry politiků.

Tím spíš, že se navzdory leckdy zmatkům, leckdy schválnostem přece jen sem tam podaří dobrá věc. Píše o ní Jana Ustohalová. Konec kojeneckých ústavů je na dosah, zvěstuje. Pokud budou mít děti do tří let věku štěstí, žádné z nich, ani to, které se narodí v nesprávný čas na nesprávném místě a ne úplně správným rodičům, neskončí od příštího roku v ústavní péči.

Nakonec, i když je někomu osud dětí jedno a spíš ho dojímá pohled do kasičky, nemusí se bát. Protože „kojenecké ústavy jsou pro stát nejdražší formou náhradní péče. Průměrné náklady na jedno dítě se pohybují nad sedmdesáti tisíci korun za měsíc“.

Když už jsme u těch peněz – dostaneme něco od EU jako ekonomika opravdu dost znatelně postižená koronavirovou krizí. Jen musíme mít plán, který předložíme. Díky Michalu Tomešovi o něm už něco víme. Například to, že „ministerstvo průmyslu a obchodu, které má plán obnovy na starosti, z návrhu vyškrtlo peníze na důchodovou reformu. Méně peněz má jít i na dopravní projekty“.

Z článku Plán na porcování unijních miliard ministerstvo seškrtalo, peníze na reformu penzí nepůjdou vyplývá, že peněz na všechno a pro všechny nebude nikdy dost a že to, co je nejdůležitější, je vždycky sporné. Každý si hájí svůj resort, každý má své lobbisty a vlastní zájmy. Je to zkrátka boj, do kterého stojí za to nakouknout.

Stejně jako do zákulisí očkování na školách. Všichni se tak nějak soustředíme na rozběh škol základních a na ty vysoké jako by se pozapomnělo. Akademiky očkování zatím dost míjelo, i když jsou v tabulkách prioritních skupin na podobné úrovni jako hasiči či pracovníci krematorií. Osobně by mne potěšilo, kdyby do téhle kolonky zařadili i nás, novináře.

Adéla Skoupá zjistila, že některé univerzity pochopily, jak se v současné situaci chovat, a domlouvají si očkování po vlastní linii. V článku Vysoké školy se snaží urychlit vakcinaci svých zaměstnanců se píše o tom, jak se tvoří seznamy a kdo půjde na řadu nejdřív. Už aby to bylo.

Taky se v posledních dnech zmítám v pochybnostech a nevím, co si vlastně myslet o slavném incidentu s nádechem rasismu, který se odehrál na konci fotbalového utkání naší Slavie s Rangers v Glasgow. Je to zamotaná historie a každý si z ní tak trochu bere to, co se mu hodí do již dávno vytvořeného světonázoru. Potvrzuje nám vše, co si už hodně dlouho myslíme. My to, vy zase ono. Přečíst si komentář Michaela Žantovského Co řekl Kúdera Kamarovi a co to říká o nás? pomůže každému z nás pokusit se vykročit ze své světonázorové bubliny sluníčkáře, nácka, vlastence, rasisty či havloida a mrknout se na incident očima „nepřítele“. Je to zajímavý zážitek. Doporučuji.

A zítra na papíře (dokonce s Kontextem):

– Zeman už se nebude mračit, s Babišem našli společnou řeč

– Unijní peníze na reformu penzí nepůjdou

– Nové léky proti covidu-19 se musí dát včas. A to je problém

– Flétnistka za mřížemi a advokátka bez licence: běloruské ženy na barikádách

– Covid v ČR: Horečka konečně klesla pod čtyřicet. Jenže nikdo neví proč

– Mám dny, kdy nechci vědět, jestli to přežili, říká hasič-sanitář

– Komentář: Co v Glasgowě řekl Kúdela Kamarovi a co to říká o nás

– Nové Palánovy rozhovory jsou jako ponor do hlubiny utrpení

Kontext N:

– Tři osudové krize soustředěné ve 21. století nemohou zůstat bez následků

– Každodennost filozofa i náruživého poutníka

– Na Bidena v Oválné pracovně dohlíží Chávez

Z východu vesele i vážně

Já vím, jak my všichni rodiče dětí školou povinných čekáme na ten den, kdy naše ratolesti ráno vyrazí s více či méně otrávenými obličejíky do svých vzdělávacích ústavů. Vždycky když už to nemohu vydržet a po nocích mne budí školní zvonění, podívám se na toto video. V zájmu uklidnění pocuchaných nervů vám to radím taky. Je o dětech z dagestánské vesničky Chušet. A tohle je cesta, kterou každý den musejí v zájmu svého vzdělávání podstoupit.

Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se následující scénce i zasmál. Slavná běloruská aktivistka Nina Baginskaja neohroženě kráčí minskou ulicí a vypráví o tom, že za vším jsou „ruští okupanti“. Než to dořekne, za jejími zády… posuďte sami. Jako ve filmu. Tohle ale není černá komedie, nýbrž současné Bělorusko.

O Bělorusku ještě jednou. Jak jsem slíbila dříve, tak činím nyní. Zmínka o vězněné flétnistce Maryji Kalesnikavové nesmí chybět v žádném mém Notesu. Dnes je tu dokonce stať Flétnistka za mřížemi a advokátka bez licence, a to nejen o ní, ale i další statečné Bělorusce, Ljudmile Kazakové. Právničce, matce tři dětí a ženě, která se jen tak nevzdává. To ona byla po řadu měsíců jedinou spojkou mezi otcem a dcerou, kterou nesměl navštívit ve vězení. Viděl ji jen u soudu.

Aby nebyl dnešní konec tak ponurý, něco povzbudivého. Sovětský plakát do dnešních dnů, kdy jsme na výchovu dětí sami a často si nevíme rady, dokonale zapadá:

A to nejzávažnější ponaučení? Nevychovat si z dětí vlastní otrokáře. Hodně zdaru v dožití se možnosti vyrazit mimo své okrsky. Zatím seďte doma a čtěte si Deník N.