Deník N

Máme se skvěle, ale nevidím pro nás naději, říká šlechtic, kterého proslavil slogan o radostném pečení

František Kinský. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
František Kinský. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Kdyby podle zákona platily šlechtické tituly, říkali bychom Františku Kinskému hrabě. Starosta Kostelce nad Orlicí v rozhovoru pro Deník N vysvětluje, proč je mu v tuto chvíli úplně jedno, kdo sedí na Hradě, i proč nechce mít na hrobě epitaf o margarínu.

Jste starosta ze šlechtického rodu, máte podíly v několika rodinných firmách, vlastníte zámek. Jste bohatý člověk?

Ne.

Jste chudý člověk?

To taky ne. Ale vlastnit zámek, to je danajský dar. A každý se k tomu staví takto: „Není to moje, patří to rodině.“ Ano, v katastru nemovitostí je napsáno, že jsem majitelem zámku, ale já se jím být necítím. Já se cítím být pouze správcem.

Ptala jsem se proto, že mám takovou představu – kdo má zámek, bohatý není, protože ten zámek nikdy nepřestane polykat peníze.

Náš zámek byl opravdu ve velmi zdevastovaném stavu a otec zahájil opravy. A k tomu se vážou tři nejslavnější věty mého otce. První je: „Opravovat zámek je ekonomická sebevražda, protože neuvidíte jedinou korunu, kterou jste do toho vložili.“ Druhá je: „Já si tu sebevraždu mohu dovolit, protože její následky ponesou moji synové.“ A třetí věta byla: „Já to dotáhnu tak daleko, aby oni z toho nemohli cuknout.“ A tak se to stalo.

Ale když tedy zůstanu u té druhé věty, původně to bylo jinak. On vás chtěl přeskočit a o zámek se měly starat až vaše děti.

Protože otec si myslel, že jsme pokažení. Svým způsobem měl pravdu. Já jsem se narodil v roce 1947, můj bratr v roce 1955. My jsme tou dobou prorostlí. Vyrostli jsme v tom čtyřicetiletí a teď záleží na tom, zda-li se nás to nějak dotklo, či nikoliv. A samozřejmě i když se člověk bránil, stejně se ho to někde dotklo, protože se stal součástí systému, té prapodivné ekonomiky. Potýkám se s tím možná denně. Je to takové to „předstíráme, že něco děláme, a nic moc neděláme“.

Takhle popisuje totalitu Jiřina Šiklová: „My jsme předstírali, že něco děláme, a oni předstírali, že nám za to platí.“

To je jeden z těch slavných bonmotů, ano. Já třeba měl možnost dlouhou dobu pracovat v reklamě. A pracoval jsem v ní i před listopadem. Byl jsem vedoucím oddělení Film, rozhlas, televize.

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

V agentuře Merkur.

Bylo to od roku 1980 do roku 1990.

Vaší kanceláři se tehdy říkalo Františkovy lázně.

To byly Františkovy lázně! A pak jsem nastoupil do velké nadnárodní agentury, a to byla Františkova

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější