Církev za covidu prožila trauma. Zjistila, jak malou roli ve společnosti hraje, říká kněz Petráček
Tomáši Petráčkovi vyšla loni kniha rozhovorů s Martinem Bedřichem nazvaná Naděje v dějinách. V té se pojí jeho osobní příběh s profesní drahou církevního historika a katolického kněze. V rozhovoru s Deníkem N popisuje, co současná krize ukázala o církvi nebo co by se mohlo změnit volbou nového pražského arcibiskupa.
Jakou naději si odnášíte ze současné krize?
Záleží, jak se k tomu postavíme. Velmi plasticky nám například ukázala propojenost globálního světa a toho, jak jsme odkázáni jedni na druhé. Pokud máme tuto krizi překonat, musíme to udělat společně.
Jak to myslíte?
Ukazuje se třeba, že když si bohaté země budou vykupovat vakcíny a nedostane se na ty chudé, bude pandemie bohužel pokračovat. S vědomím vzájemné provázanosti je třeba pochopit, že musíme hrozbám čelit společně a nehrát si na vlastním písečku, jeden na úkor druhého. To je úžasná lekce, kterou si z toho můžeme odnést.
Je to poučení stejné i v osobní rovině? Už dříve jste zmiňoval, že individualismus je jedním z důvodů, proč je na tom Česko tak špatně.
Je to jedno z dědictví vývoje moderny. Člověk si může naplňovat svoje individuální sny, máme historicky bezprecedentní míru autonomie. Vytratila se druhá stránka mince, tedy že jsme součástí celku. U nás to zhoršil jak komunistický režim, tak dravý postkomunistický kapitalismus.
Západní země, které se rozvíjely přirozeně, více prožívají vědomí solidarity. Individuální zájmy a společné dobro jsou na sebe navzájem odkázány. My jsme dlouho jeli spíše v étosu individuálních zájmů a vše ostatní bylo líčeno jako nepraktický idealismus, který jen maskuje skryté zájmy. Pragmatický cynismus se nám nyní bohužel vrací.
V knize mluvíte o tom, že církev se tváří v tvář komunismu, nacionalismu, pokrokářství nebo moderní době upínala především k posilování vlastní identity. Jak zvládla střet s koronavirem?
Církev jako instituce prožila trauma. Zjistila, jak malou roli ve společnosti hraje a jak malý význam má pro politiky. Nejen u nás, ale ve většině evropských zemí se na věřící zapomnělo. Bohoslužby byly loni na jaře zakazovány stejně snadno jako jiné volnočasové aktivity.
Čí je to chyba?
Neřekl bych chyba, ale výraz reálné váhy. Církevní představitelé si namlouvají, že jsou důležitou součástí společenského a politického života. Čím víc se drží mocensky chápaných pozic minulosti, tím rychleji ztrácejí přirozenou autoritu a pozitivní vnímání ve společnosti. Je to nazření zásadní krize vnímání církve.
Je to rozbití pomyslného zrcadla, ve kterém se vidím jako významný hráč, a přitom jím nejsem?
Iluze toho, co si řada církevních představitelů přeje vidět. Krize mohla pomoci těm, kteří si už oči nezakrývají.
V Česku se to stalo?
Těžko říct. Chybí výraznější veřejné vstupy či reflexe významných církevních představitelů a ty, které tu jsou, mají spíše problematickou podobu.
Na co tím narážíte?
Myslím třeba vstupy pana kardinála, který mluvil v kázání o čínské biologické zbrani. Teď vyšla výzva biskupů ke sčítání lidu…
Ta mě také zarazila. Biskupové se snaží lidi přesvědčit, aby se hlásili k církvi, a ukázali tak její politický a společenský význam. To ukazuje, že k tomu prozření, o kterém mluvíte, asi úplně nedošlo.
Právě že vůbec ne. Je za tím absurdní „silové“ vnímání církve, jejíž společenská váha se odvozuje od počtu lidí, kteří se k ní přihlásí ve sčítání lidu. Historicky vzato je přitom váha místní církve závislá na lidském potenciálu.
Váha spočívá v pracovitém a vzdělaném duchovenstvu a angažovaných věřících, kteří umí promlouvat ke společnosti a slouží jí. Za mě se tam navíc až rouhavě používá
