Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: 24 810. Každý z nich měl jméno, příběh, radosti, starosti, život

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Dnes je to právě rok, co na covid v Česku zemřel první člověk. Během toho roku přibylo 24 809 dalších – podle oficiálních statistik. Aktivisté ze sdružení Milion chvilek pro demokracii tuto skutečnost připomněli mrazivým způsobem: na dlažbu pražského Staroměstského náměstí nakreslili čtyřiadvacet tisíc křížů. Už když je kreslili, bylo křížů málo, nedostalo se na všechny. Na náměstí by pořád někdo musel stát a udělat nový každých osm minut.

A dále: Slovenskem zmítá vládní krize s nepředvídatelným pokračováním. Americké univerzity letos nepožadují SAT testy jako podmínku přijetí, počet přihlášek je rekordní. Čínská provokace zaměřená proti Filipínám stupňuje napětí v Jihočínském moři, jedné z politicky a vojensky nejtřaskavějších oblastí planety. Hackeři útočí na důležité české instituce. Z práce svých kolegů vybral a stručně okomentoval Petr Koubský.

Dvacet čtyři tisíc křížů křídou. Proč je tam nakreslili, vysvětluje Benjamin Roll, předseda Milionu chvilek pro demokracii v článku Adély Skoupé. Nepřehlédněte fotografie našeho skvělého Gabriela Kuchty. Například tu, na níž je vidět, jak velké Staroměstské náměstí je.

Pro kolik dalších křížů tam ještě zbývá místo.

Mimochodem, je nesmírně dobře, že magistrát rozumně prosadil, aby se tam ty kříže nechaly, dokud je nesmyje déšť. Původně se totiž měly dnes odpoledne odstranit. Myslím si, že fotky, jak je někdo umývá z dlažby, opravdu nepotřebujeme. Už ty, které máme, jsou nabité symbolikou až až.

Slovenská vládní krize postupuje vpřed s úporností parního válce. Premiér Matovič řekl, že je ochoten odstoupit z funkce – ale za podmínek, že zůstane členem vlády (a pravděpodobně by požadoval křeslo místopředsedy), že několik představitelů koaličních stran opustí vládu nadobro a že odstoupí také místopředseda parlamentu. Článek přeložený ze slovenského Denníku N, jehož autory jsou naši tamní kolegové Dušan Mikušovič, Veronika Prušová a Michaela Barcíková, dobře vysvětluje souvislosti, bez nichž by byl český čtenář ztracen, nemůže ale postihnout vývoj posledních hodin. Ministr hospodářství Richard Sulík dnes odpoledne podal demisi, není ale jasné, zda to je vstřícný krok v rámci Matovičových požadavků (Sulík je Matovičův hlavní osobní soupeř v rámci rozhádané koalice), nebo naopak začátek úplného rozpadu koalice. (Spíš se zdá, že to druhé.)

První rozhovor, který si musíte přečíst: s Petrem Pospíchalem, někdejším disidentem, signatářem Charty 77 a politickým vězněm, nyní investičním poradcem, hovořila Jana Ustohalová o tom, proč a jak zorganizoval dnešní celostátní vzpomínku na oběti pandemie. Pieta za oběti a otázka viny jsou dvě věci, které se nesmějí spojovat, říká. „Nejhorší by bylo, kdybychom si řekli, že za to může jedna politická síla nebo některé ano a jiné ne. Protože vývoj neukazoval, že by tu za celou dobu byla například jedna politická síla, která by celou dobu říkala, že chce tvrdá opatření a žádný bonbonek pro dítě v podobě uvolněných Vánoc, žádné úlevy a že by jí bylo jedno, že se kvůli tomu na ni její voliči naštvou, protože nebudou moct lyžovat. Takhle to tady nebylo. Takže velmi naléhavě říkám, nezačínejte s vinou, protože ten míček vás trefí do hlavy.“ (Jestli jen jeden článek z dnešního Enka, pak tento.)

Druhý rozhovor, který si musíte přečíst: s politologem Jakubem Lyskem z Univerzity Palackého v Olomouci hovořil Jan Tvrdoň o nynějších preferencích politických stran. Všechno tam zní logicky, máloco příjemně. „Existuje něco jako emoční pouto mezi Andrejem Babišem nebo Milošem Zemanem a starší generací. Je to jejich generace politiků,“ říká Lysek. Určitě měl raději říci „částí starší generace“, dostaneme kvůli tomu pár rozhořčených e-mailů, ale s podstatou sdělení se polemizovat nedá. Ani s předpovědí, že nás čeká mimořádně negativní a ostrá volební kampaň.

Třetí rozhovor, který si musíte přečíst: s epidemiologem Pavlem Smejkalem, o němž se občas hovoří jako o možném příštím ministrovi zdravotnictví (zatím je však vedoucím poradní skupiny stávajícího ministra), hovořila Iva Bezděková. „Zásadní chybou bylo, že stát pokaždé otevřel, aniž by zajistil řádné testování. Je to pořád dokola, ale je to tak. Při otevření bychom měli co nejvíce testovat, je ale důležité vybrat jen opravdu relevantní testy. Nemá smysl nakoupit a rozdat sady, které nákazu neodhalí.“ MUDr. Smejkal je hlavní epidemiolog IKEM, zastánce opatrného přístupu a odpůrce promořování.

Antigenní testy teď patří k základním nástrojům protiepidemické politiky státu. Povinně se používají na pracovištích, vláda nakoupila velkou zásobu pro budoucí testování ve školách (dojde-li však k němu). Pokusil jsem se rozebrat, do jaké míry se na tyto testy dá spolehnout. Odpověď je nejhorší možná: trochu ano, trochu ne. Všichni chceme jednoznačné odpovědi. Všichni jsme frustrovaní, když je nedostáváme. Je mi to líto, ale jinak to nejde.

Stát by mohl podnikatelům usnadnit žádosti o kompenzace pomocí dat z EET, ale nedělá to. Prý kvůli administrativním a technickým potížím. Za připomenutí skoro ani nestojí, že když se elektronická evidence tržeb povinně zaváděla, na administrativní a technické potíže podnikatelů nikdo ohled nebral. Podnikatelů i zástupců ministerstva financí se vyptával Michal Tomeš.

Hackeři napadli počítače Českých drah a Správy železnic. Bezpečnost dopravy prý není ohrožena, více podrobností se zdráhají sdělit jak obě instituce, tak ministerstvo dopravy. Píše o tom Lukáš Prchal. Ten se souběžně zabývá hackerským napadením tří pražských poliklinik, které rozhodně nebylo nevinné či neškodné. O hackerských útocích hovoří Lukáš s Filipem Titlbachem také v dnešním vydání podcastu Studio N.

Americké univerzity otevřely dveře doslova všem. Letos jako podmínku přijetí nevyžadují jindy povinné (a obávané) testy SAT a ACT. Neznamená to ovšem, že všechny vysoké školy přijmou každého přihlášeného. V úvahu se ale budou brát jiná kritéria – „jaká dali studujícím doporučení jejich vyučující nebo nakolik mladí projevují intelektuální zvědavost, z jakého prostředí se hlásí,“ – píše Jana Ciglerová v článku o „experimentu, jaký země od druhé světové války nezažila“. Může to skončit totálním chaosem, anebo vyústit v nalezení talentů, které by jinak zůstaly neobjeveny, říká autorka.

Námořnímu rybolovu nerozumím, ale řekl bych, že rybářské lodě vypadají jinak než je vidět na doprovodné fotce v článku Magdaleny Slezákové. Právě o to v něm jde: opravdu je těch 220 čínských lodí u útesu Whitsun naloženo sítěmi, jeřáby a chladírnami, nebo něčím ostřejším? Atol je na poměry v Jihočínském moři z právního hlediska bezmála nekomplikovaný, nárokují si ho „jen“ tři státy: Vietnam, Filipíny a Čína. Podle filipínské vlády vplula čínské flotila výhrůžně do jejích výsostných vod. Podle čínské vlády jde o rybáře v nouzi, kteří nouzově zakotvili po dobu bouře. A přízrak opravdové bouře, ničivější než cokoli, co svede příroda, se nad Jihočínským mořem vznáší už pěkných pár let.

V Dánsku jsou protiepidemická opatření volnější než u nás, protestuje se proti nim ostřeji než u nás a postihy jsou přísnější než u nás. Za podněcování násilí na demonstracích už padly nepodmíněné tresty. Nový odstavec trestního zákona umožňuje uložit za činy spáchané v souvislosti s pandemií až dvojnásobky normálních sazeb. Z Kodaně nám o tom píše Albína Mrázová.

Britský novinář David Vaughan žije již dlouho v Praze a zabývá se mimo jiné historií Československa v období těsně před druhou světovou válkou. K vydání připravil faksimile rodinné kroniky Welsových, pražské židovské rodiny, z níž přežil válku jen jeden člen. Jde o žertovnou, laskavou knihu, vytvořenou dvěma dospívajícími syny jako vánoční dárek rodičům. K Vánocům roku 1938. Emigrace do Ameriky, kterou tam plánovali, se rodině nevydařila. Nevydařilo se jim už nic. Objev knihy je poutavým příběhem sám o sobě. S Davidem Vaughanem o něm hovořil Marek Toman.

U toho parku jsem pěkných pár let bydlel. Teď je menší o 585 čtverečních metrů, což sice není mnoho, ale 2,7 milionu za takový pozemek v Praze také není mnoho (velmi mírně řečeno) – a to není celý problém. Podivnou transakcí ho prodala městská část Praha 8 a pražský magistrát podivné firmě Relimex Group. Ta chce stavět dům, který se do okolní zástavby nehodí. Místní obyvatelé protestují a požadují vysvětlení. Malý kousek lokální politiky, z jakých se skládá celá republika. Na místě vše zkoumala Bára Janáková.

V našem volném cyklu Život za covidu říká divadelní světelný designér Jiří Šmirk mimo jiné: „Máme v zásobě představení na tři sezony. (…) Nebude ale třikrát víc divadel a projekty se mezi sebou pobijí. Je otázkou, jestli přežijí ty urputnější, nebo kvalitnější.“ Jeho slova zaznamenala Eliška Černá.

O zápase Slavia–Rangers buď víte všechno, nebo nic podle toho, jestli fotbal sledujete, nebo vás nezajímá. Podstatné je vědět, že v něm nešlo jen o fotbal. Ke konci a po něm o fotbal už vůbec ne. Jeden z hráčů Slavie je obviněn z rasistické urážky soupeře, což je ve vnímání velké části Čechů maličkost proti tomu, čím se provinil skotský tým: mimořádně surová hra, závažné zranění brankáře Slavie, rvačka po zápase. O tom, co neviděly televizní kamery, se vedou spory, existuje několik verzí událostí. Tak je tomu u nás. Ve Velké Británii se naopak řeší jediný motiv celého příběhu: rasismus. Jan Moláček ve svém komentáři zdůvodňuje, proč je pro český sport (a českou společnost) tolerance k rasistickým projevům přítěží. (A mezinárodní ostudou.)

A ještě připomenu včerejší newsletter PolitikoN, komentovaný souhrn politických událostí uplynulého týdne. Chcete ho pravidelně dostávat e-mailem? Snadná věc.

Co najdete v úterním tištěném vydání Enka?

Titulní stránka nepotřebuje vysvětlení ani komentář. Praha, Staroměstské náměstí, 22. března 2021. Hlavní náměstí hlavního města epidemicky nejpostiženější země světa. Ale otevřete a čtěte:

  • Co se nelíbí obchodní ředitelce firmy Chironax-DIZ na otázkách naší redaktorky a kdo to je Tomáš Horáček.
  • Jak by teď postupoval epidemiolog Petr Smejkal, kdyby o vládních opatřeních rozhodoval on.
  • Na kolik let ve vězení můžete skončit v Dánsku, když budete násilně demonstrovat v době covidu.
  • Podle čeho se letos bude v USA rozhodovat, kdo se dostane na univerzitu a kdo ne.
  • Proč je podle Petra Pospíchala nutné přijmout smutek za oběti epidemie.
  • Kdo nakreslil těch 24 000 křížů.
  • Odkud se bere česká lhostejnost k rasismu.
  • Čím je způsobeno, že o práci během pandemie přišlo v Česku mnohem více žen než mužů.
  • Čemu věřila ještě na Vánoce 1938 pražská rodina Welsových, jak se jejich naděje zhatily a díky čemu o tom dnes víme.
  • Podle čeho soudí radní Prahy 8, že „jen demagogové“ mohou zelenou plochu porostlou trávou a stromy, přilehlou k parku, pokládat za součást parku.

Několik maličkostí odjinud

V sobotu začalo jaro. Na to by se nemělo zapomínat! Můžete si při té příležitosti přečíst jeden z klasických fejetonů Ludvíka Vaculíka ze série Jaro je tady. (Deník Referendum, kam tento odkaz vede, jich tam má mnohem víc.)

Sociolog Daniel Prokop: Proč Východ prohrává s covidem. Přesné zásahy do terče: struktura ekonomiky, vícegenerační bydlení, malé či nulové finanční rezervy domácností a „specifikum postkomunistické Evropy – nízká mezilidská a institucionální důvěra“. Už několik let není v Česku člověka, který by nám dokázal říkat nepříjemné pravdy o nás samých tak výstižně.

Pro srovnání obsáhlý esej z New York Magazine, jehož název je přesně zrcadlově převrácený: How the West Lost Covid. Autorem je vlivný novinář David Wallace-Wells.

Co to je vakcínová diplomacie. A vakcínová velmocenská politika. (Viděno z USA.)

Ještě jeden pohled z Ameriky, tentokrát k pozastavení očkování vakcínou AstraZeneca. „Myšlenka předběžné opatrnosti hraje velkou roli v politice EU, říká britský bioetik. Tento princip vyžaduje nedělat nic, co by mohlo způsobit škodu, dokud není riziko prozkoumáno. Vystavit nevědomé občany slepému riziku, jakkoli malému, by bylo nesprávné.“ Pro zmíněného bioetika, stejně jako pro autora článku v New York Times je ale těžko k pochopení, proč se tento princip aplikuje na vakcínu, když pozastavení očkování je bezpochyby větším rizikem a když je očkování koneckonců dobrovolné.

Těžba bitcoinů spotřebuje 0,6 % světové produkce elektřiny. Je to přijatelné? Zavrženíhodné? V pořádku?

A citát závěrem

Předstíráme, že jsme dobří rodiče, ale ve skutečnosti děti jen krmíme a oblékáme a nadáváme jim, když snědí žvýkačku, kterou našly na zemi. Kdysi jsme měli akvarijní rybičky, ale všechny nám pochcípaly a o dětech toho nevíme o moc víc než o rybičkách, takže nás ta odpovědnost každé ráno k smrti vyděsí. Nemáme plán, prostě se jen snažíme probojovat se tímhle dnem, protože zítra přijde další.
– Fredrik Backman: Úzkosti a jejich lidé

Čtete Notes? Vyzkoušejte i naše další newslettery! Naši redaktoři pro vás píšou týdenní souhrny o domácí politické scéně, aktuálním dění v USA, Německu nebo o světě vědy a techniky.

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější