Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mám dny, kdy radši nechci vědět, jestli pacient přežil, přiznává hasič z covidové jipky

Hasič Michal Giertl pomáhá jako sanitář v sokolovské nemocnici. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Hasič Michal Giertl pomáhá jako sanitář v sokolovské nemocnici. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Hasič Michal Giertl pracuje od ledna na covidové jednotce intenzivní péče sokolovské nemocnice. Ze začátku se tam cítil jako kůl v plotě, ale dnes je už mezi lékaři a sestrami jako doma. Oproti běžné práci ho však frustruje bezmoc, kterou každý den na JIP pociťuje. „Vidím ale světlo na konci tunelu. Jinak bych to nemohl dělat,“ říká.

Momentálně pomáháte na covidové jipce jako sanitář. Proč na vaší hasičské stanici padla volba zrovna na vás?

Je to podle služebních let. Když je nějaký úkol, většinou jej ze své pozice nemůže dělat Petr nebo Pavel, kteří jsou ve službě dvacet let a mají určitou odbornost, zatímco já sloužím čtyři roky. Řadový hasič se zastupuje snadněji než velitel družstva nebo chemik. Jsem tam služebně nejmladší, proto to musím být já. Je to určitá kolegialita.

Hrálo v tom roli, že jste svobodný a bezdětný?

Určitě to hrálo roli, nikdo nechce nákazu zavléct domů do rodiny. Výběr začne tak, že velitel čety dostane příkaz někoho uvolnit a provede na směně průzkum: „Hele, kluci, kdo by chtěl dobrovolně?“ Když se nikdo dobrovolně nepřihlásí, někdo se vybere, protože se to udělat musí.

A vy jste se hlásil?

Dobrovolně ne. To říkám upřímně.

Proč ne?

Protože jsem měl obavy z nákazy. Každý měl obavy. U mě je ještě jiný problém. Měl jsem strach o své zdraví, protože jsem byl před rokem na operaci srdce. Nevěděl jsem, co by se mnou covid udělal. Byl jsem ale ujišťovaný od nadřízených, že se nemusím bát.

Celkem nyní ve zdravotnictví, sociálních a jiných službách pomáhá 1216 hasičů. Deník N o tom informoval Rudolf Kramář, mluvčí generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR.

Covid jste ale nedostal.

Nedostal. Moje obavy byly úplně zbytečné.

Navíc nyní jste už očkovaný.

Ano. Jinak samozřejmě jdete někam, kde víte, že ta práce nebude nejhezčí. My hasiči také nejezdíme k pěkným věcem, ale rozdíl je v tom, že předem nevíme, co nás tam přesně čeká. Máme zevrubné informace, strávíme tam hodinu dvě tři a zase jedeme domů.

Tady ale jdete do nemocnice a oni vám neřeknou, jestli je to na týden, měsíc, dva měsíce. A hlavně ztrácím kontakt s kolegy. Nesmím po dobu služby v nemocnici vkročit na stanici, abych tam nezavlekl nákazu. I to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se dobrovolně nehlásil. Na kolegy jsem zvyklý, je to druhá rodina.

„Psycholog mi řekl, že fyzické doteky mohou na pacienta působit lépe než mluvení,“ říká hasič Michal Giertl. Foto: archiv Michala Giertla

Při vaší obvyklé práci jedete zachraňovat životy, je to adrenalin, má to nějakou naději. A teď najednou pomáháte na místě, kde zažíváte bezmoc.

Přesně tak. Nemohu pomoct a jen přihlížím tomu, jak se stav některých pacientů zhoršuje. Chodím tam každý třetí den. Covidoví pacienti leží na JIP třeba deset dní, takže je tam vidím třikrát čtyřikrát za sebou a vím, jak vypadali při příjmu a v jakém stavu jsou během těch deseti dnů. Teď mluvím o těžkých případech. Je spousta lidí, kteří jsou na tom dobře, lepší se a jsou přeloženi na standardní oddělení. Ale je část případů, které šťastně nedopadnou.

To je asi většina.

Nejhorší byl únor. To byl skutečně největší nápor. Skoro každou mou směnu

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější