Koule na noze české demokracie. Začlenění prezidentovy role do ústavy se zákonodárcům hodně nepovedlo
Glosa Jiřího Pehe: Česká ústava, která byla poměrně narychlo napsána a přijata v době rozpadu Československa, se svým tvůrcům obecně povedla. Způsob, jakým zkonstruovala české prezidentství, se ovšem opakovaně ukázal jako problematický.
Tvůrci ústavy možná dostatečně nepředvídali, že zásluhou masarykovské tradice se u nás formální pravomoci prezidenta propojí se značným neformálním vlivem českého prezidentství do podoby mocenského centra s vlastními zájmy. Přispívá k tomu i monarchický styl českého prezidentství, jímž první republika fakticky navázala na zaniklé mocnářství. Prezident tak obývá Hrad, tyčící se nejen nad Prahou, ale symbolicky nad celou zemí. I celá řada jeho formálních úkonů se nese v duchu, jaký bychom očekávali spíše v monarchiích.
Výsledkem je permanentní konflikt uvnitř výkonné moci, kterého jsme byli od roku 1993 svědky jak během prezidentství Václava Havla, tak zejména během mandátů jeho dvou nástupců – Václava Klause i Miloše Zemana. Tento konflikt byl později ještě posílen změnou volby prezidenta na lidové hlasování.
Prezidentské oslabování vládní moci
Prezident je u nás „ústavně neodpovědný“, protože za něj formálně odpovídá vláda. Má sice některé výlučné pravomoci, ale výkon většiny jeho důležitých pravomocí vyžaduje vládní kontrasignaci.
Tvůrci ústavy byli zřejmě přesvědčeni, že
