Život za covidu: Naučili jsme se tolik věcí, že se nemohu dočkat, až je budeme moci zapomenout
Jiří Šmirk, divadelní světelný designér, 35 let, Praha.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Když se loni zavřela divadla, zrovna jsem slavil první rok na volné noze. Byl to risk, ale všechno se pokazilo až se začátkem covidu a lockdownů. Tehdy lidé pracující na fakturu zůstali téměř okamžitě bez práce a bez příjmu. Sám jsem neměl našetřeno moc, ale chvíli se z toho žít dalo. Hlavně jsem měl ale velké štěstí, nečekaně se mi vrátila karma.
Těsně před začátkem krize se Studio Alta stěhovalo z Holešovic do Invalidovny. Já jsem s nimi sice nikdy moc nepracoval, ale dělal jsem u nich svoje představení a na jejich baru jsem se potkával s produkčními a umělci. Když jsem se doslechl, že mají málo lidí na stěhování, přišlo mi fér jim pomoci. I když jsem věděl, že nemají peníze a moc mi nezaplatí, vyblokoval jsem si pro ně na jaře měsíc a půl. Bral jsem to jako poděkování za to, že jsme si v Altě mohli udělat spoustu hezkých premiér, zažil jsem tam mnoho dobrých večírků, i za to, že to bylo místo, které spojovalo lidi určité subkultury.
A pak přišel covid, zavřela se všechna kultura a mně zůstalo jen toto. Nebyl jsem tedy úplně bez práce jako spousta kamarádů a paradoxně jsem měl dolce vita. Poprvé v životě jsem tři čtyři měsíce chodil do práce od 8.00 do 16.00, měl jsem spánkový režim, snídal jsem, obědval a večeřel, spát jsem chodil
