Notes: O hranicích sil a ananasech z Tchaj-wanu (nejen na pizze)

Jedna pracuje jako vysokoškolská učitelka, druhá jako knižní redaktorka, třetí se živí jako porodní asistentka, čtvrtá je zaměstnaná v IT, pátá pracuje v kanceláři ve velkém průmyslovém podniku, šestá podniká, sedmá přišla o práci.

V pracovním životě je toho možná tolik nespojuje, v osobní rovině se ale v mnohém jejich zkušenosti z posledního roku podobají – jde totiž o středostavovské matky dětí ve školním věku, se stabilním zaměstnáním a vysokoškolským vzděláním, na které měla pandemie teoreticky dopadnout nejméně – realita je ale jiná. Jsou vyčerpané a za hranicí svých sil, jak v obsáhlém textu popisuje kolegyně Jana Ustohalová.

Příběhy skupiny, která není příliš vidět, poskládala do velmi silné výpovědi o dopadech pandemie, limitech rovnoprávnosti i záblescích naděje v situaci, kdy na nic jiného než péči o rodinu čas nezbývá. „Od června jsem se nezastavila, musím se pořád učit nové věci. (…) Zatím stres řeším vínem, protože na terapie nemám čas,“ vypráví jedna z nich.

Jak v rozhovoru upozorňuje socioložka Radka Dudová ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, většina neviditelné a neplacené práce padá pořád na ženy. Větší zátěž musejí ale během pandemie snášet i manželé a partneři.

„Podle zahraničních výzkumů se ukazuje, že ve středních společenských vrstvách došlo k velkému navýšení podílu neplacené práce i u otců. Procentuálně je nárůst času věnovaného těmto činnostem dokonce u otců vyšší než u matek. Ale je to proto, že matky už nemají kde brát, ony už veškerý čas, který mají, naplnily tím, jak pečují a pracují. Zatímco otcové měli větší rezervu, museli se trochu víc zapojit,“ vysvětluje výzkumnice.

Inspirativní příběhy z Česka i Izraele

Pozitivních zpráv není nikdy dost, chci proto vyzdvihnout dojemný a inspirativní příběh, který sepsala redaktorka Adéla Skoupá. Je o Evě Bělohlávkové, která se namísto důchodového odpočinku rozhodla zachraňovat kapacity testování na koronavirus v Karlovarském kraji. „Mám profesi, kterou dělám, a je to určitá řehole. To se nedá nic dělat. To je, jako kdyby voják odmítl jít do války,“ vypráví usměvavá seniorka, která spolu s vnukem a starostou zařídila odběrové místo na poliklinice v Chodově, kde pracuje už půl století.

Připomínám, že tento text a mnoho dalších najdete na webu Deníku N pod štítkem „pozitivní zprávy“ – to jen pro případ, že byste jich měli v životě nedostatek a hledali místo, kam za nimi vyrazit.

Za pozitivní a inspirativní považuji rozhodně i rozhovor Petry Procházkové s izraelskou hematoonkoložkou Polinou Stěpenskou. Dočtete se v něm například o tom, proč je Izrael světovým premiantem v očkování, jak země rozkvétá před očima, i o tom, jak se z mladé doktorky vystudované na Ukrajině stala světová špička v oboru transplantace kostní dřeně.

Když jsme u těch premiantů – jedním z nich byl v Česku doposud Jihomoravský kraj. Patřil totiž mezi nejrychleji očkující regiony. Příští týden ale podávání prvních dávek vakcíny Pfizer/BioNTech pozastaví. Proč? Ministerstvo zdravotnictví je kraji odebralo, lahvičky z Brna půjdou do jiných krajů. Útlum v příštích týdnech čeká i středočeské nemocnice, jak v článku vysvětluje Iva Bezděková.

Od stejné autorky pak doporučuji ještě jeden důležitý text – chronicky nemocní se totiž začnou hlásit k očkování už příští středu a kolegyně popsala, za jakých podmínek to bude možné. Koho všeho se to týká, jak se hlásit, kam pro vakcínu a spoustu dalších užitečných odpovědí najdete v textu.

A u zpráv spojených s koronavirem se ještě na moment zdržím – stát totiž zastavil nákup bamlanivimabu, zjistila reportérka Eliška Hradilková Bártová. Místo bamlanivimabu (což je mimochodem název, který vždy spolehlivě podtrhne můj vděk za to, že jsem píšící novinář) přijde nadějný lék regeneron, který pomohl třeba Donaldu Trumpovi. Jedna dávka by měla podle zjištění Deníku N stát 65 tisíc korun, Česko jich zatím objednalo 12 tisíc, celková cena by se tak blížila miliardě.

Osm zastřelených lidí, z toho šest asijských žen, to jsou počty obětí masové vraždy v Atlantě. Její motivy se stále vyšetřují, Američané asijského původu jsou ale po úterní tragédii ještě vyděšenější a mají pro to pádný důvod. Útoků na ně prudce přibývá, včetně těch nejsurovějších. Důležitému tématu se ve Studiu N věnoval Filip Titlbach s Magdalenou Slezákovou ze zahraniční redakce.

Tuny ananasů a jedno plexisklo

A protože se textů kolegyně Slezákové nelze nabažit, přidávám do dnešního výběru ještě jeden – o tom, co mají společného norský losos, australské uhlí a víno a aktuálně i tchajwanský ananas. Autorčina specializace nejspíš prozradí, že svou roli v tom všem hraje Čína. Uhodnete, kde nabízí pizzu s „ananasem svobody“ a proč Tokio nakoupilo rekordních 10 tisíc tun tohoto ovoce?

台湾産パイナップルを応援してくださる日本の皆さん、ありがとうございます！台湾にいらしたら必ずと言っていいほどパイナップルケーキを購入されるでしょうが、台湾産パイナップルはフルーツとしてそのまま食べるのも最高なんですよ！ぜひ食べてみてください！ pic.twitter.com/L2WUnIOaUB

— 蔡英文 Tsai Ing-wen (@iingwen) March 3, 2021

Závěrem si dovolím vložit jeden update ke včerejšímu Notesu kolegy Adama Hecla. V něm vás zpravil o tom, že kolem míst poslanců Volného a Bojka v jednacím sálu Sněmovny vyrostlo ochranné plexisklo a to kvůli tomu, že pánové odmítají nosit roušky. Dnes bych tedy jen ráda doplnila, že tahle „sranda“ vyjde na 30 tisíc korun a zaplatí ji daňoví poplatníci, jak Deníku N potvrdila Martina Lustigová z tiskového oddělení dolní komory Parlamentu.

Ve zkratce to tak poslance, kteří odmítají dodržovat opatření, jež dennodenně vymáhají policisté po českých občanech, nic nestojí, jak připomíná Jan Wirnitzer ve svém textu.

Nezbývá mi než vám popřát hezký víkend a příjemné počtení.