Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Aby lidé neumírali… Proti covidu bychom měli bojovat každý podle nejlepšího vědomí a svědomí

Za těmito dveřmi vládne strach, osamění a často i smrt… Foto: Aneta Otýlie Adámková
Za těmito dveřmi vládne strach, osamění a často i smrt… Foto: Aneta Otýlie Adámková

Autorka tohoto textu pomáhá jako dobrovolnice v nemocnici na oddělení, kde nyní denně umírají lidé. Často sami, bez blízkých a přátel. Jen se svými strachem a úzkostmi. O tom, co mezi nimi prožívá, nad čím přemýšlí, se rozhodla podělit se čtenáři Deníku N.

Pokoj číslo 4. Strávila jsem v něm půl dopoledne. Zpívala jsem jí písničky. Všechny lidovky, na které jsem si vzpomněla. Hladila jsem ji po vlasech a držela za ruku.

Svírala jsem její dlaň, i když umírala. Začala dýchat pomaleji, stále pomaleji, mělce.

Dva dny jsem přemýšlela, jak to asi vypadá, když najednou člověk zemře, jak na to asi zareaguji, co to se mnou udělá. Potom se to stalo, najednou nedýchala. Zkusila jsem jí nahmatat tep. Na krku nic, ani na zápěstí.

Jenže paní byla hrozně pohublá a já roztřesená. Otočila jsem se ke dveřím, abych zavolala sestry, ale pak se obrátila a zkoušela to znovu… nechtěla jsem je volat zbytečně.

Byla mrtvá. Zemřela ve 14.32. Paní J. D., o dvanáct let mladší než moje babička.

Sebrala jsem se a pokračovala ve své práci – měřit pacientům teplotu.

Po dvou hodinách přijeli z patologie s rakví, do které paní naložili. Na chodbě kolem ní

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější