Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Život za covidu: Ušily jsme osm tisíc roušek. Teď nemám na nájem, zkracuju závěsy a řeším synovu závislost

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Regina Uharčeková, oděvní designérka, Praha

Je mi devětatřicet let a dlouhá léta jsem žila s pocitem, že mám život vlastně docela pěkně vymyšlený. Bydleli jsme s partnerem v domečku v Řepích, já celé dny trávila ve své dílně, kde jsem šila originální kousky oblečení. Ty jsem věšela do vlastního krámku, který sousedí přímo s dílnou.

Celé dny mě tu navštěvovali přátelé, byla to pro ně taková základna. Kafe, cigáro, smích. V létě, v zimě, pořád. Čtrnáctiletý syn trávil každý den kromě neděle tři hodiny na tréninku sportovní gymnastiky, jezdil s českou reprezentací po soutěžích. Doma jsme po večerech grilovali, dveře u nás měl každý otevřené. Přátelé, děti, psi, víno. Smích.

Střih.

Začala pandemie. Všechno v dílně se změnilo. Pamatuji si, že jsem se v pondělí ráno probudila a v mobilu měla tři stovky esemesek, jestli šiju roušky. To bylo jediné, co lidé potřebovali. Objednala jsem materiály a začaly jsme se třemi kamarádkami šít klasickou skládanou roušku, kterou jsem kdysi ve velkém šila pro onkologii v motolské nemocnici. Lidé šíleli, stáli před krámkem frontu. Vydávali jsme je na počet členů v rodině.

Šili jsme i pro LDN a do domova důchodců. S holkama na to dodnes vzpomínáme vlastně hezky. Všechno šlo stranou, seděly jsme každá u jednoho místa a dokola dělaly pořád stejné pohyby. Ve dne v noci. Dokud bylo potřeba. Našily jsme jich osm tisíc.

Po dvou měsících se situace uklidnila. Krámek jsem měla pořád zavřený, ale šila jsem dál, protože vidina toho, že se obchody zase otevřou, tu byla. Doufala jsem v letní trhy, které jsou pro přežití mé firmy podstatné. Trhy byly, jenže

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Život za covidu

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější