Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mám zkrátka ráda lidi, vysvětluje sedmdesátnice, proč zřídila na Sokolovsku testovací místo a pracuje i o nedělích

Eva Bělohlávková se svým vnukem, historikem Milošem Bělohlávkem. Foto: Facebook Miloše Bělohlávka
Eva Bělohlávková se svým vnukem, historikem Milošem Bělohlávkem. Foto: Facebook Miloše Bělohlávka

Už patnáct let by si laborantka Eva Bělohlávková mohla užívat důchodového odpočinku. Místo toho pomáhá zachraňovat kapacity testování na koronavirus v Karlovarském kraji. Na poliklinice v Chodově pracuje už půl století, nyní tam se svým vnukem a starostou zařídila odběrové místo, kam dochází i v neděli. „Bylo to opravdu zapotřebí, nedalo se nic dělat,“ podotýká.

Velká lednice v laboratoři polikliniky v třináctitisícovém Chodově na Sokolovsku je napěchovaná až po okraj bonboniérami a čokoládami. „Vždycky jich tam několik bylo, ale takové množství nepamatuju,“ říká Miloš Bělohlávek. Jeho čtyřiasedmdesátiletá babička Eva dostává sladkosti jako poděkování od místních, kteří se mohou nechat v poliklinice otestovat a díky tomu se třeba bezpečně dostat přes hranice do práce.

„V kraji nyní funguje asi osm odběrových míst, všechno jsou to nemocnice nebo velké laboratoře. A pak je tady babička, která vše zvládá jen s odběrovou sestřičkou, což je fascinující,“ líčí při video rozhovoru přímo z chodovské polikliniky Bělohlávek, který jí chodí s testováním a administrativou pomáhat.

Když v lednu Německo zavedlo povinnost prokázat se při vstupu do země negativním výsledkem testu na koronavirus, bylo lidem v Karlovarském kraji jasné, že tamní kapacity nebudou stačit. „Byli jsme v té době schopni otestovat jen několik stovek lidí za den. Přitom desítky tisíc pendlerů denně cestují do Německa za prací,“ popisuje situaci v kraji Bělohlávek, který se živí jako historik a místním pomáhá poznávat barvitou minulost pohraniční oblasti.

Spolu s babičkou a starostou Patrikem Pizingerem začal hned zjišťovat, jak zřídit testovací místo pro antigenní testy i v Chodově.

„Prostě to bylo zapotřebí, nedalo se přemýšlet o tom, že by něco bylo jinak. Mám profesi, kterou dělám, a je to určitá řehole. To se nedá nic dělat. To je, jako kdyby voják odmítl jít do války,“ reaguje s nadsázkou Bělohlávková na dotaz, zda svou iniciativu považuje za velkorysost. Právě kontakt s lidmi je to, co ji v práci pohání. „To k životu opravdu potřebuju,“ odpovídá se samozřejmostí.

„Musíme se tu o sebe postarat sami“

Zařídit vše potřebné, aby se mohlo v Chodově testovat, ale nebylo jen tak. „Bylo to náročné, protože nikde nebyl manuál, co všechno je zapotřebí udělat. Takže jsme se různě ptali. Hodně nám pomohla třeba paní doktorka Škábová z Chebu, ale stejně člověk tápal a nevěděl, kde začít. Měla jsem ale oporu pana starosty a vnuka, bez nich bych do toto asi nešla,“ dodává usměvavá Bělohlávková.

Bylo třeba domluvit vše s hygieniky, krajským úřadem i ministerstvem zdravotnictví. Jen čekání, než z hygieny dorazil provozní řád, trvalo podle Bělohlávka týden. Další uplynul, než

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Pozitivní zprávy

Život za covidu

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější