Poslední referendum vzplálo… a shořelo. Před 30 lety se v SSSR rozhodovalo o nové budoucnosti hroutícího se impéria

Sovětský svaz měl přežít díky reformě vnitřního uspořádání, legitimizované hlasy zdola. „Považujete za nutné zachování Svazu sovětských socialistických republik jako obnovené federace rovnoprávných suverénních republik, ve které budou v plné míře zaručena práva a svobody člověka jakékoli národnosti?“ zněla otázka. Jenže šest republik (Arménie, Gruzie, Moldavsko a tři baltské republiky) hlasování bojkotovalo. Jiné si k otázce ještě něco dodaly, třeba v Ruské federaci se souběžně konaným referendem zavedla funkce přímo voleného prezidenta.

Formulace otázky, z níž mnoho konkrétního neplynulo, zněla tak, že se na ni vlastně nedalo odpovědět jinak než kladně, ať už z přesvědčení, nebo z pragmatismu. Tehdejší sovětský prezident (v celé jeho historii také jediný) a generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany sovětského Ruska Michail Gorbačov si od referenda sliboval posílení legitimity státu, v jehož čele stál, i svého vlastního politického kreditu.

Národní obrození a nomenklatura

Gorbačovova perestrojka umožnila též postupnou obnovu národní identity v říši, která se opírala o specifický sovětsko-ruský nacionalismus, a svébytnou identitu, tradice i kulturu mnoha národností i národů tvrdě potlačovala. Avšak národní obrozování na počátku devadesátých let pokročilo již tak daleko, že mnoho lidí si začalo přát plnou samostatnost svých národních republik a Sovětský svaz byl pro ně nepřijatelný v jakékoliv formě. I proto šest svazových republik hlasování bojkotovalo.

Nicméně k nacionalismu se upínala i část nomenklaturních elit, která si uvědomovala, že