Notes: Temno v duši vyčerpaných zdravotníků, Niko a Zair běží o život a Asie sahá po Oscarech
Úterním Notesem provází Magdalena Slezáková.
Zdravotníci v nouzi
Je to dnes přesně rok a sedm týdnů, co jsem to video viděla poprvé. Rozklepaná kamera v mobilu točí muže v ochranném obleku, brýlích a respirátoru, jak přeskakujícím hlasem křičí do telefonního sluchátka: Máme tu tolik pacientů a není pro ně místo, jedu čtvrtou směnu v kuse, jsou novoroční svátky, i já chci domů za rodinou!
Vyčerpaný muž se do telefonu zlobí; nadřízený po něm chce, aby nastoupil další směnu. Vedle stojí kolegyně, také zabalená do ochranných vrstev, a snaží se ho ukonejšit, poklepává mu na rameno, zblízka hledí do očí. Dvojice zhroucených lékařů ve Wu-chanu, na vrcholu tamní epidemie covidu.
Tehdy jsem nechtěla myslet na to, co kdyby. Že může být jen otázkou času, než tohle budou zažívat i naši lékaři (naštěstí bez vražedných útoků, kterých se musí bát lékaři v Číně). Ty poruchy spánku, strach, vyčerpání, myšlenky o odchodu ze zdravotnictví – a tady už cituji Prokopa Vodrážku, který se po sérii svědectví z covidových oddělení v českých nemocnicích zaměřil na psychické zdraví tamních lékařů a zdravotních sester.
„Věci, které jsme zažili, si táhneme s sebou. Máme více práce, více úmrtí a pak bezmoc,“ popsala Prokopovi staniční sestra z Chebu Václava Markgrafová. A kdyby jen to: s nočními můrami, úzkostmi a dalšími následky extrémního psychického tlaku včetně syndromu vyhoření se navíc zdravotníci často nemají kam obrátit pro pomoc. Záchranné lano první i dlouhodobé psychologické podpory mnohdy neexistuje. Ví se to už léta, přesto se za tu dobu pro zdravotníky udělalo minimum. Covid je „jen“ drsný katalyzátor už tak dost mizerné situace.
I teď se pořád ještě občas mluví o tom, v čem nám pandemie může do budoucna pomoci. Bylo by pěkné, kdyby změnila třeba tento „mimořádně zanedbaný jev“.
Podporu našim zdravotníkům dnes může vyjádřit úplně každý – dobrým slovem a ohleduplností to začíná a charitativní pomocí pokračuje. Kdo chce a může, tomu jsou jako dobrovolníkovi otevřené dveře nemocnic a pečovatelských zařízení. Tak jako devatenáctileté studentce a skautce Lucii Rybkové, která se několikrát do týdne na dvanáct hodin mění v sanitářku ARO Orlickoústecké nemocnice.
„Přijde mi, jako bych za poslední rok zestárla snad o deset let,“ popisuje Adéle Skoupé, ale netřeba mít strach: je to jeden z těch článků, ze kterých navzdory hroznému tématu úplně prýští naděje. Jako když zpod zbytků sněhu vykoukne petrklíč. Posuďte sami.
A kromě toho:
Na pražské kliniky zaútočili hackeři. Terčům útoku – poliklinikám v centru hlavního města – nefunguje přístup do laboratorních databází ani objednávkových systémů, e-maily jsou zablokované. Útočníci většinou chtějí výkupné, platí to i teď? Více ve zprávě Lukáše Prchala a Ivy Bezděkové.
Příběh gayů z Baku je bojem o život. Věděli, že spolu být nemohou. Byli smířeni s tím, že prostě povedou dvojí život – jeden kavkazsky spořádaný, s dětmi a manželkami, a druhý zakázaný, spolu. Nakonec rozhodl jediný den, jediná chyba. Přišli o všechno, ale jsou v bezpečí. V České republice. Niko a Zair. Mluvila s nimi – a pak to celé fantasticky sepsala – Petra Procházková.
Lenka Vrtišková Nejezchlebová zase mluvila s výtečnou českou herečkou Petrou Špalkovou, za níž se o víkendu vydal už třetí Český lev (za roli hospodské v Krajině ve stínu). Špalková vysvětluje, proč si pro Lva tentokrát nepřišla osobně, ale s Lenkou toho stihly probrat i spoustu jiného. Jistě, covid versus divadla. A učení na DAMU. A bohužel i úzkost. Ale také blankvers, alexandrin a bohyni Gillian Andersonovou.
A ještě jednou zastavení s velkou dámou české kultury, tentokrát s kytarovou legendou Dagmar Voňkovou. Petr Frinta ve své recenzi desky, která vznikla z narozeninového koncertu muzikantky v Divadle Archa, nešetří chválou: „Dagmar Voňková nahrála ke svým sedmdesátinám české album roku.“ Jestli jste ho ještě neslyšeli, seznamte se.
Od hudby k politice (a s tím k naší budoucnosti): jestli vás předevčírem zaujal volební model agentury Kantar pro ČT, v němž má koalice Pirátů a Starostů dvanáctiprocentní náskok nad hnutím ANO a šestnáctiprocentní nad koalicí Spolu (34 % : 22 % : 18 %), přečtěte si vysvětlení Jana Tvrdoně. Kam mizí Babišovi voliči a kde naopak získávají hlasy Piráti a Starostové?
Limity české debaty o Izraeli, Palestincích, válečných zločinech a Mezinárodním trestním soudu popisuje ve svém komentáři Jakub Záhora. Kontext: Hlavní prokurátorka Mezinárodního trestního soudu nedávno oznámila, že soud sídlící v Haagu by se měl zabývat situací v Izraeli a na palestinských územích v souvislosti s možnými válečnými zločiny.
Boj o ČT se vede na třech frontách. Volební výbor Sněmovny zahájil slyšení uchazečů o čtyři posty v Radě České televize, které se v květnu uvolní. Loni dolní komora do Rady poslala především kandidáty, u kterých byla garance, že budou na ČT tvrdě útočit. Ti nyní mohou ještě významně posílit. Bobošíková natočí video, Okamura chce Dvořákovu hlavu, Lipovská koná, dočtete se v článku Jana Moláčka.
A na Slovensku se prohlubuje vládní krize, kterou roznítil svévolný dovoz ruské vakcíny Sputnik V. Skončil ministr zdravotnictví, končí ministr práce a židle se třese i pod premiérem Matovičem. Jak to celé dopadne? Turbulence u našich nejbližších sousedů vysvětluje kolega ze sesterského Denníku N Miro Kern jako host Studia N a Filipa Titlbacha.
V tisku vás zítra čeká:
- Nevěřit vakcíně AstraZeneca je zbytečný risk: pravděpodobnost trombózy s očkováním je stejná jako bez něj
- K vakcíně by se měli brzy dostat i chronicky nemocní bez ohledu na věk. Někde už začali očkovat
- Pražský náměstek pro územní rozvoj: Ceny bytů přestanou růst nejdřív za čtyři roky, metropole doplácí na chyby z minulosti
- Podnikatelé, kteří zvládají koronavirus: Klíčové je přesvědčit zaměstnance, letní rozvolnění byl problém
- Policista ukázal fotky otci – to byl konec. Koupili si české vízum. Příběh gayů z Baku je bojem o život
- Analýza Josefa Mlejnka: Před 30 lety se v SSSR rozhodovalo o nové budoucnosti hroutícího se impéria
- Poborský proti Šmicerovi? Sejdeme se a vyložíme karty, říká kandidát na nového šéfa fotbalu
Letem světem
Ze strany vlády zazněl další slib o odměně zdravotníkům: 75 tisíc, kterých se podle ministra zdravotnictví Blatného „dočkají nejpozději v květnové výplatě“. Že ale těch slibů u nás v posledním roce vzduchem poletuje, jen co je pravda!
Zato letadel mocně ubylo. Z Prahy letos v únoru odletělo o 92 procent méně lidí než loni tou samou dobou. A kampak se to létalo, když už se létalo? Nejčastěji do Dubaje. Nejspíš za teplem a bezpečím, ve stopách paní Babišové.
Tak raději ještě dál na východ. Od neděle známe nominace na letošní Oscary. A přestože těžiště zůstává ve Spojených státech, po zlomovém loňském triumfu korejského Parazita vás chci upozornit na tři asijská želízka v letošním oscarovém ohni, která se rozhodně vyplatí sledovat.
Jednak původem čínské: za nejlepší režii je nominována Chloe Zhao, rodačka z Pekingu, ovšem už nějakou tu dobu žijící v USA. Natočila Zemi nomádů, se skvostnou Frances McDormandovou v hlavní roli. A kromě režie – za niž už si odnesla Zlatý glóbus, který získala i samotná Země nomádů jako nejlepší drama – má oscarovou nominaci také za nejlepší adaptovaný scénář. A Země nomádů patří k favoritům na Oscara za nejlepší film.
Silnou konkurenci má však Chloe Zhao v dalším kolegovi asijského původu. Režisér Lee Isaac Chung se narodil na sklonku 70. let v Denveru přistěhovalcům z Jižní Koreje a brzy poté se celá rodina přestěhovala na ten nejhlubší americký venkov 80. let, do městečka Lincoln ve státě Arkansas. A tam, uprostřed farmami obklopeného maloměsta, se pokoušela přežít a splnit si svůj americký sen.
Třicet let poté o tom Lee natočil autobiografický film Minari, který teď kromě uznalých až nadšených kritik sbírá ceny a nominace, kudy chodí: Sundance, AFI, BAFTA, Zlaté glóby (s kontroverzí, neboť kvůli korejštině vyhrál Glóbus za nejlepší cizojazyčný film, přestože je americký) a konečně i šest nominací na Oscara: nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší původní scénář, nejlepší herec v hlavní roli (Steven Yeun, možná znáte jako Glenna z The Walking Dead nebo Bena z I Čchangdongova opusu Burning), nejlepší herečku ve vedlejší roli (mnohokrát oceněná jihokorejská hvězda Ju Jočong) a nejlepší hudbu.
A do třetice? Do nominací za nejlepší cizojazyčný snímek se sice neprobojoval náš Šarlatán, zato se v nich vedle strhujícího dokumentu Kolektiv (mapy nesmírně odpudivé a neméně smrtící korupce v rumunském zdravotnictví) objevilo také drama Better Days, oficiálně sice nominované za Hongkong, ale ve skutečnosti čínské. Křehký milostný příběh šikanované středoškolačky a ulicí proškoleného mladíka má, stejně jako Minari, na kontě jak uznání kritiků, tak předchozí ceny – a v hlavní roli několikrát oceněnou herečku a velký talent čínského filmu Čou Tung-jü.
Tak hezký úterní večer, vážení čtenáři. Kéž bychom se co nejdřív zase potkali v kině!
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.