Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Temno v duši vyčerpaných zdravotníků, Niko a Zair běží o život a Asie sahá po Oscarech

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Úterním Notesem provází Magdalena Slezáková.

Zdravotníci v nouzi

Je to dnes přesně rok a sedm týdnů, co jsem to video viděla poprvé. Rozklepaná kamera v mobilu točí muže v ochranném obleku, brýlích a respirátoru, jak přeskakujícím hlasem křičí do telefonního sluchátka: Máme tu tolik pacientů a není pro ně místo, jedu čtvrtou směnu v kuse, jsou novoroční svátky, i já chci domů za rodinou!

Vyčerpaný muž se do telefonu zlobí; nadřízený po něm chce, aby nastoupil další směnu. Vedle stojí kolegyně, také zabalená do ochranných vrstev, a snaží se ho ukonejšit, poklepává mu na rameno, zblízka hledí do očí. Dvojice zhroucených lékařů ve Wu-chanu, na vrcholu tamní epidemie covidu.

Tehdy jsem nechtěla myslet na to, co kdyby. Že může být jen otázkou času, než tohle budou zažívat i naši lékaři (naštěstí bez vražedných útoků, kterých se musí bát lékaři v Číně). Ty poruchy spánku, strach, vyčerpání, myšlenky o odchodu ze zdravotnictví – a tady už cituji Prokopa Vodrážku, který se po sérii svědectví z covidových oddělení v českých nemocnicích zaměřil na psychické zdraví tamních lékařů a zdravotních sester.

„Věci, které jsme zažili, si táhneme s sebou. Máme více práce, více úmrtí a pak bezmoc,“ popsala Prokopovi staniční sestra z Chebu Václava Markgrafová. A kdyby jen to: s nočními můrami, úzkostmi a dalšími následky extrémního psychického tlaku včetně syndromu vyhoření se navíc zdravotníci často nemají kam obrátit pro pomoc. Záchranné lano první i dlouhodobé psychologické podpory mnohdy neexistuje. Ví se to už léta, přesto se za tu dobu pro zdravotníky udělalo minimum. Covid je „jen“ drsný katalyzátor už tak dost mizerné situace.

Václava Markgrafová v pracovním skafandru. Foto: Archiv Václavy Markgrafové

I teď se pořád ještě občas mluví o tom, v čem nám pandemie může do budoucna pomoci. Bylo by pěkné, kdyby změnila třeba tento „mimořádně zanedbaný jev“.

Podporu našim zdravotníkům dnes může vyjádřit úplně každý – dobrým slovem a ohleduplností to začíná a charitativní pomocí pokračuje. Kdo chce a může, tomu jsou jako dobrovolníkovi otevřené dveře nemocnic a pečovatelských zařízení. Tak jako devatenáctileté studentce a skautce Lucii Rybkové, která se několikrát do týdne na dvanáct hodin mění v sanitářku ARO Orlickoústecké nemocnice.

„Přijde mi, jako bych za poslední rok zestárla snad o deset let,“ popisuje Adéle Skoupé, ale netřeba mít strach: je to jeden z těch článků, ze kterých navzdory hroznému tématu úplně prýští naděje. Jako když zpod zbytků sněhu vykoukne petrklíč. Posuďte sami.

A kromě toho:

Na pražské kliniky zaútočili hackeři. Terčům útoku – poliklinikám v centru hlavního města – nefunguje přístup do laboratorních databází ani objednávkových systémů, e-maily jsou zablokované. Útočníci většinou chtějí výkupné, platí to i teď? Více ve zprávě Lukáše Prchala a Ivy Bezděkové.

Příběh gayů z Baku je bojem o život. Věděli, že spolu být nemohou. Byli smířeni s tím, že prostě povedou dvojí život – jeden kavkazsky spořádaný, s dětmi a manželkami, a druhý zakázaný, spolu. Nakonec rozhodl jediný den, jediná chyba. Přišli o všechno, ale jsou v bezpečí. V České republice. Niko a Zair. Mluvila s nimi – a pak to celé fantasticky sepsala – Petra Procházková.

Lenka Vrtišková Nejezchlebová zase mluvila s výtečnou českou herečkou Petrou Špalkovou, za níž se o víkendu vydal už třetí Český lev (za roli hospodské v Krajině ve stínu). Špalková vysvětluje, proč si pro Lva tentokrát nepřišla osobně, ale s Lenkou toho stihly probrat i spoustu jiného. Jistě, covid versus divadla. A učení na DAMU. A bohužel i úzkost. Ale také blankvers, alexandrin a bohyni Gillian Andersonovou.

A ještě jednou zastavení s velkou dámou české kultury, tentokrát s kytarovou legendou Dagmar Voňkovou. Petr Frinta ve své recenzi desky, která vznikla z narozeninového koncertu muzikantky v Divadle Archa, nešetří chválou: „Dagmar Voňková nahrála ke svým sedmdesátinám české album roku.“ Jestli jste ho ještě neslyšeli, seznamte se.

Od hudby k politice (a s tím k naší budoucnosti): jestli vás předevčírem zaujal volební model agentury Kantar pro ČT, v němž má koalice Pirátů a Starostů dvanáctiprocentní náskok nad hnutím ANO a šestnáctiprocentní nad koalicí Spolu (34 % : 22 % : 18 %), přečtěte si vysvětlení Jana Tvrdoně. Kam mizí Babišovi voliči a kde naopak získávají hlasy Piráti a Starostové?

Limity české debaty o Izraeli, Palestincích, válečných zločinech a Mezinárodním trestním soudu popisuje ve svém komentáři Jakub Záhora. Kontext: Hlavní prokurátorka Mezinárodního trestního soudu nedávno oznámila, že soud sídlící v Haagu by se měl zabývat situací v Izraeli a na palestinských územích v souvislosti s možnými válečnými zločiny.

Boj o ČT se vede na třech frontách. Volební výbor Sněmovny zahájil slyšení uchazečů o čtyři posty v Radě České televize, které se v květnu uvolní. Loni dolní komora do Rady poslala především kandidáty, u kterých byla garance, že budou na ČT tvrdě útočit. Ti nyní mohou ještě významně posílit. Bobošíková natočí video, Okamura chce Dvořákovu hlavu, Lipovská koná, dočtete se v článku Jana Moláčka.

A na Slovensku se prohlubuje vládní krize, kterou roznítil svévolný dovoz ruské vakcíny Sputnik V. Skončil ministr zdravotnictví, končí ministr práce a židle se třese i pod premiérem Matovičem. Jak to celé dopadne? Turbulence u našich nejbližších sousedů vysvětluje kolega ze sesterského Denníku N Miro Kern jako host Studia N a Filipa Titlbacha.

V tisku vás zítra čeká:

  • Nevěřit vakcíně AstraZeneca je zbytečný risk: pravděpodobnost trombózy s očkováním je stejná jako bez něj
  • K vakcíně by se měli brzy dostat i chronicky nemocní bez ohledu na věk. Někde už začali očkovat
  • Pražský náměstek pro územní rozvoj: Ceny bytů přestanou růst nejdřív za čtyři roky, metropole doplácí na chyby z minulosti
  • Podnikatelé, kteří zvládají koronavirus: Klíčové je přesvědčit zaměstnance, letní rozvolnění byl problém
  • Policista ukázal fotky otci – to byl konec. Koupili si české vízum. Příběh gayů z Baku je bojem o život
  • Analýza Josefa Mlejnka: Před 30 lety se v SSSR rozhodovalo o nové budoucnosti hroutícího se impéria
  • Poborský proti Šmicerovi? Sejdeme se a vyložíme karty, říká kandidát na nového šéfa fotbalu

Letem světem

Ze strany vlády zazněl další slib o odměně zdravotníkům: 75 tisíc, kterých se podle ministra zdravotnictví Blatného „dočkají nejpozději v květnové výplatě“. Že ale těch slibů u nás v posledním roce vzduchem poletuje, jen co je pravda!

Zato letadel mocně ubylo. Z Prahy letos v únoru odletělo o 92 procent méně lidí než loni tou samou dobou. A kampak se to létalo, když už se létalo? Nejčastěji do Dubaje. Nejspíš za teplem a bezpečím, ve stopách paní Babišové.

Tak raději ještě dál na východ. Od neděle známe nominace na letošní Oscary. A přestože těžiště zůstává ve Spojených státech, po zlomovém loňském triumfu korejského Parazita vás chci upozornit na tři asijská želízka v letošním oscarovém ohni, která se rozhodně vyplatí sledovat.

Jednak původem čínské: za nejlepší režii je nominována Chloe Zhao, rodačka z Pekingu, ovšem už nějakou tu dobu žijící v USA. Natočila Zemi nomádů, se skvostnou Frances McDormandovou v hlavní roli. A kromě režie – za niž už si odnesla Zlatý glóbus, který získala i samotná Země nomádů jako nejlepší drama – má oscarovou nominaci také za nejlepší adaptovaný scénář. A Země nomádů patří k favoritům na Oscara za nejlepší film.

Silnou konkurenci má však Chloe Zhao v dalším kolegovi asijského původu. Režisér Lee Isaac Chung se narodil na sklonku 70. let v Denveru přistěhovalcům z Jižní Koreje a brzy poté se celá rodina přestěhovala na ten nejhlubší americký venkov 80. let, do městečka Lincoln ve státě Arkansas. A tam, uprostřed farmami obklopeného maloměsta, se pokoušela přežít a splnit si svůj americký sen.

Třicet let poté o tom Lee natočil autobiografický film Minari, který teď kromě uznalých až nadšených kritik sbírá ceny a nominace, kudy chodí: Sundance, AFI, BAFTA, Zlaté glóby (s kontroverzí, neboť kvůli korejštině vyhrál Glóbus za nejlepší cizojazyčný film, přestože je americký) a konečně i šest nominací na Oscara: nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší původní scénář, nejlepší herec v hlavní roli (Steven Yeun, možná znáte jako Glenna z The Walking Dead nebo Bena z I Čchangdongova opusu Burning), nejlepší herečku ve vedlejší roli (mnohokrát oceněná jihokorejská hvězda Ju Jočong) a nejlepší hudbu.

A do třetice? Do nominací za nejlepší cizojazyčný snímek se sice neprobojoval náš Šarlatán, zato se v nich vedle strhujícího dokumentu Kolektiv (mapy nesmírně odpudivé a neméně smrtící korupce v rumunském zdravotnictví) objevilo také drama Better Days, oficiálně sice nominované za Hongkong, ale ve skutečnosti čínské. Křehký milostný příběh šikanované středoškolačky a ulicí proškoleného mladíka má, stejně jako Minari, na kontě jak uznání kritiků, tak předchozí ceny – a v hlavní roli několikrát oceněnou herečku a velký talent čínského filmu Čou Tung-jü.

Tak hezký úterní večer, vážení čtenáři. Kéž bychom se co nejdřív zase potkali v kině!

Čtete Notes? Vyzkoušejte i naše další newslettery! Naši redaktoři pro vás píšou týdenní souhrny o domácí politické scéně, aktuálním dění v USA, Německu nebo o světě vědy a techniky.

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější