Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Jediné slunce je jedno, a to když zajde, je noc.“ Za přítelem Janem Vodňanským

Jan Vodňanský. Foto: ČTK
Jan Vodňanský. Foto: ČTK

Jan Vodňanský – básník a spisovatel, herec a šansoniér, skladatel a pedagog, bavič a bonviván, politický glosátor a nepřehlédnutelná, veskrze renesanční osobnost – zemřel chybou těch, kteří dopustili, aby k němu v jeho 79 letech nedorazila včas vakcína. Mohla mu zachránit život, umožnit oslavit letošní kulaté výročí a zase cestovat po světě.

Pokusím se na chvíli zapomenout na smutek nad smrtí básníka a zavzpomínat na něj tak, jak jsem ho potkal a znal já.

Za své první setkání s tvorbou Jana Vodňanského vděčím magnetofonu svých rodičů, ze kterého se neustále linuly písně a říkanky přerušované bouřlivým smíchem obecenstva Činoherního klubu. Osobní seznámení proběhlo až o mnoho let později po představení v zákulisí Divadla U Hasičů.

A tehdy se ve mně cosi hnulo, čemuž se Jan s odstupem času smál a uváděl to jako důkaz podobnosti našich povah. Vyprávěl mi totiž, jak se ve studentských letech kdysi přihlásil v průběhu představení překvapenému Jiřímu Suchému jako náhrada za nepřítomného Jiřího Šlitra a pak spolu spontánně a úspěšně zpívali duet. Ačkoliv jsem se Janově neotřesitelnému sebevědomí a odvaze rozhodně rovnat nemohl, v ten večer se ve mně fatálně vzedmula. Navštívil jsem po představení zákulisí a jednoduše Janovi vysvětlil, že hraju na klavír všechny jeho písně, a to třeba i poslepu.

A tak začala naše spolupráce, nejprve jako doprovázejícího klavíristy, později i skladatele a příležitostného sparingpartnera. Kromě živých vystoupení jsme spolu nahrávali v rozhlase a některé naše písně se objevily i na několika CD, ze kterých na mne dodnes dýchá atmosféra té doby. Takto se tedy vyvíjela naše spolupráce, ale postupem času hlavně osobní přátelství, které pak pokračovalo nejen vzájemným účinkováním na našich svatbách, rodinných oslavách, ale hlavně popíjením červeného vína a nezapomenutelným skvělým klábosením. Spojovala nás i láska k písním Voskovce a Wericha a Semaforu, takže jsme při našich zkouškách u klavíru občas změnili repertoár a nakonec jsem si díky Janovi mohl s Jiřím Suchým i zahrát. Jan se totiž znal opravdu úplně se všemi, což byl jeden z jeho určujících znaků skutečného bonvivána.

„Jak se Napoleon zove? Bonaparte, Kutuzove!“

Jan byl pro mne frankofonní slavjanofil carského střihu. Jeho vztah k ruské kultuře

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Hudba

Koronavirus

Nekrolog

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější