Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Ridina Ahmedová: Jsem tlustá, ale nikdo nemá právo se mi posmívat. Ženy nejsou povinné líbit se všem

Ridina Ahmedová. Foto: Zuzana Lazarová
Ridina Ahmedová. Foto: Zuzana Lazarová

Česká zpěvačka Ridina Ahmedová nedávno otevřela výbušné téma – body shaming. V projektu Sádlo vysvětluje, jak moc ženy zraňují nežádané poznámky, které komentují jejich vzhled.

Veřejně jste otevřela téma, na nějž si troufne málokdo – v projektu Sádlo, který prozatím tvoří šestidílný podcast, poukazujete na to, že nikdo nemá právo posmívat se tlustým lidem. Je těžké vstát, ukázat svoji postavu a říct „nejsem povinná vypadat jako ideál krásy“?

Nikdy bych si nestěžovala na to, že mě někdo označí za tlustou. Jsem tlustá, po třech porodech mám 94 kilogramů při výšce 167 cm, a to je objektivní fakt. Řeším pouze to, že nikdo nemá právo se mi kvůli tomu posmívat. Zažívám to ale odmala. Až teď ale vidím, na jak velké téma jsem sáhla. Je to plošný fenomén.

Setkáváte se i se zraňujícími a urážlivými reakcemi?

Osobně ne, ale na sociálních sítích vidím množství negativních, zesměšňujících a pohoršených reakcí. Až po publikování prvních podcastů mi došlo, pro jak velkou část společnosti jsou tlustí lidé nepřijatelní. Někteří jsou doslova šokovaní tím, že tu vůbec veřejně vyskakuje nějaká tlustá ženská, navíc v reprodukčním věku.

Je zajímavé uvažovat nad tím, proč je pro tak velkou část společnosti nepřijatelné, pokud žena řekne, že není povinna líbit se všem. Věděla jsem, že to, co otevřu, bude kontroverzní, ale netušila jsem, že až tak moc.

Chtěla byste být hubenější?

Samozřejmě, je to pro mě celoživotní téma. Kdo by nechtěl být hezčí, zdravější? Opravdu jsem se dlouho snažila vyhovět jakémusi ideálu. Věřila jsem, že za to získám benefity, jakými jsou láska, přijetí či sympatie. Člověk přirozeně nechce být exkomunikován, vyloučen, poznačen stigmatem.

Jenže mám nějaký metabolismus, nějaké geny, narodily se mi tři děti a to mě ovlivňuje. Přesto se snažím, co to jde. Dnes to už ale dělám kvůli sobě, ne kvůli okolí.

Co vám píšou kritici?

Poselství je jasné – jsem tlustá, mám mlčet a neotevírat si pusu. Opakovaně slýchám, že propaguji obezitu, ačkoli opakovaně tvrdím, že tomu tak není. Vím, že nadváha není zdravá, pouze apeluji na základní respekt, na lidskost. Když někdo řeší nějaký problém, rozhodně mu to pomůže víc než nějaký shaming.

Cítila jsem otázku, co si to jako vůbec dovoluji. Nechápu to, protože nikomu neubližuji. Mluvím o svých zážitcích a postojích, proč to tedy vnímají jako ohrožení? Kdyby to takto necítili, tak by neměli potřebu na mě útočit.

Máte pro to vysvětlení?

Jedno mě napadlo – vzhled ženy je v naší společnosti považován za to nejdůležitější. A jelikož já osobně nesplňuji kritéria správného vzhledu, hateři to ode mě považují za drzost a hanebnost. Dráždí je, když jim žena s mým vzhledem říká: Stejně si zasluhuji váš respekt.

Štve je to, protože dle nich respekt žádá někdo, kdo

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rodina a vztahy

Rozhovory

Rodina a vztahy

V tomto okamžiku nejčtenější