Když se lidé dusí, mají hrozně zvláštní výraz. Kolikrát se nám o tom zdá, říká staniční sestra z Chebu
České zdravotnictví se dostalo pod enormní tlak a začíná se to podepisovat na psychice zdravotníků. V mnoha regionech přitom není jednoduše dostupná pomoc. Staniční sestra z covidového oddělení v Chebu Václava Markgrafová ostatně přiznává, že zdravotnice jsou „vycepované“ – nejsou zvyklé žádat o pomoc. „Když mají holky stres, ventilují to mezi sebou. Když se něco stane, v kolektivu si to držíme pod pokličkou,“ říká v rozhovoru pro Deník N.
Tlak na zdravotníky je nyní enormní. Když jsem se bavil s několika z nich nebo s nimi četl rozhovory, měl jsem pocit, že současnou situaci berou tak, že ji prostě musí zvládnout, protože to k jejich práci patří. Vnímáte to tak i vy?
Ano. Bereme to tak, že je to naše zaměstnání a patří k tomu i špatné věci. Dobré čtyři roky tady v Chebu řešíme, že nejsou sestry. U nás se tedy ten tlak táhne delší dobu.
Teď s covidem, který nás od Vánoc rozsekal, jsme samozřejmě v situaci, kdy už v tom holky být nechtějí. Stává se třeba, že mi sestřičky utíkají na mateřskou. Berou to jako únik. Dvě nám teď odcházejí na neschopenku a budou doma. Bylo toho pro ně dost a radši si řekly, že budou mít miminko a klid.
Primář Adamec z vaší nemocnice mi vyprávěl, že covid je velký problém pro zdravotnictví nyní, ale dost možná to bude ještě větší problém později, až ta vlna opadne a zdravotníci začnou odcházet.
Myslím si, že půlka děvčat odejde a půjdou hledat jinou práci.
Myslíte? A co vy sama, nad něčím takovým uvažujete?
Já jsem trochu jiný člověk. Beru každou výzvu a čím horší, tím je to pro mě lepší. Také jsem se samozřejmě dostala do chvilek, kdy jsem přišla v osm večer domů a řekla jsem si, že končím a už tam nechci zpátky.
Četl jsem, že vy k tomu opravdu přistupujete až bojově. Když byla první vlna, šoupla jste dceru k rodičům a zavřela se na oddělení.
Ano, na šest týdnů jsem ji dala k rodičům. Já jsem trochu jiná. Když mi odpoledne
