Vyčerpané zdravotníky deptá bezmoc i tíživé sny. Psychickou pomoc nemocnice často zanedbávají
České zdravotnictví se dostalo do kritické situace. Umírání pacientů s koronavirem se v mnoha nemocnicích stalo naprosto běžnou věcí, se smrtí se zdravotníci setkávají i několikrát denně. Lékaři a sestry čelí extrémnímu psychickému vypětí, ale často se nemají se svými problémy na koho obrátit. Přiznat duševní trable navíc v tomto oboru vyžaduje odvahu.
Když se v Chebu začátkem roku zásadně rozšířila nákaza, covidové oddělení místní nemocnice se rychle zaplnilo. Každý den přijížděli další a další pacienti, které často nebylo kam ukládat. Především začal strmě stoupat počet lidí, kteří zde nemoci podlehli. A zdravotníci museli sledovat jejich odcházení.
„Běžně se díváme na pacienty, kteří se dusí. Znali jsme astmatiky nebo lidi, kteří měli potíže s dechem. Předtím jsme ale nezažili, že by se člověk dusil,“ říká po jedné ze směn staniční sestra Václava Markgrafová. Jedna z těch, kteří stojí v první linii.
Loni na jaře se rozhodla i za velkého sebeobětování pomoci. Odevzdala sedmiletou dceru k rodičům a na několik týdnů se „zavřela“ na oddělení, aby ochránila od nákazy svou rodinu a zároveň mohla pečovat o pacienty.
Zatímco tehdy chebská nemocnice stejně jako většina zařízení ve zbytku republiky nápor zvládla, začátek letošního roku se stal čirým zoufalstvím. A začalo se to výrazně projevovat i na psychice zdravotníků.
„Kolikrát se nám o práci v noci zdá, protože ti lidé mají zvláštní výraz, když se dusí. To si nedokáže obyčejný člověk představit, když to nevidí,“ vysvětluje Markgrafová. Není sama, podobné zkušenosti se kupí i u dalších zdravotních sester či lékařů.
Podle Věry Luhanové, další zdravotnice, která se v Chebu věnuje péči o covidové pacienty, se psychické vyčerpání pojí s tím fyzickým.
„Zdravotníci v oblecích a pod maskami často čelí panikám. Prožívají šílené věci. Je to pro ně neskutečně vyčerpávající. Pacientům se snažíte pomoci, upravujete jim masku, která jim nesedí. Když ji dáte na chvilku dolů, vidíte, jak najednou strašně těžko dýchají,“ popisuje.
Slzy a strach
To, co zažívají, je těžko zvládnutelné i pro nejotrlejší zdravotníky. Stále častěji jsou zde vidět slzy sester. Nejsou však vnímány jako něco špatného. Naopak. Ukazují, že zdravotníkům na pacientech a práci záleží.
„Vzpomínám si, jak jsem držela nemocnou za ruku a věděla jsem, že když ji zaintubujeme, pravděpodobně zemře. To se
