Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Stojí nad Prahou spíše hrad, nebo katedrála? ptá se americký historik v pozoruhodné knize

Hlavní vstup do areálu Pražského hradu. Foto: Tilman2007
Hlavní vstup do areálu Pražského hradu. Foto: Tilman2007

Při dostavbě Pražského hradu se spojili dva duchové se zcela odlišným náboženským vyznáním. Napětí mezi křesťanstvím a reformními vyznáními, až ateismem je patrné nejen na architektuře nejvýznamnější pražské budovy, ale přežívá i v některých ohledech v české společnosti. Historik Bruce Berglund prostřednictvím Pražského hradu píše o touze po posvátnu ve věku skepse.

Prezident T. G. Masaryk byl známý jako člověk, který rozhodně nebyl velkým přítelem katolické církve. Někdy dokonce její příslušníky s oblibou provokoval. Jako když nechal 6. července 1925 během oslav husovského výročí na Pražském hradě vyvěsit černý prapor s červeným kalichem. Vatikán v reakci na to z Prahy odvolal papežského nuncia. Masaryk si roztržku zřejmě užíval. Jeho tajemník vzpomínal: „Prezident je v bujaré, bojovné náladě… Po večeři hrál na klavír a zpíval slovanské písničky, i cakewalk zatančil. Na konci zazpíval Ktož jsú boží bojovníci.“ Proto se nabízí otázka, proč on, silný kritik katolické církve, který měl mezi svými blízkými spolupracovníky minimum praktikujících katolíků, svěřil renovaci Pražského hradu horoucně katolickému architektovi Jožemu Plečnikovi (1872–1957).

I to je jedna z otázek, které řeší kniha Hrad a katedrála v moderní Praze. Touha po posvátnu ve věku skepse. Její autor, americký historik Bruce R. Berglund, v ní sleduje ideové koncepty, které si Masaryk a jeho okolí, zvláště dcera Alice, s přestavbou Hradu spojovali, kdo byli jeho názoroví protivníci, a také to, co z jeho představ přetrvalo do současnosti.

Autor nejprve představuje životopisy svých hlavních hrdinů: prezidenta, Alice Masarykové a Slovince Plečnika. My zde zrekapitulujme profil posledního ze jmenovaných. Plečnik byl podle Berglunda „oddaný, a dokonce mysticky zaměřený katolík“. Když jako student ve Vídni pracoval v architektonickém studiu Otty Wagnera, lišil se od svých spolužáků asketickými návyky a pevnou oddaností víře. Jeho postavení bylo přitom nejednoznačné: chtěl tvořit umění, které by bylo „sakrální i moderní zároveň“; byl ve styku se secesními umělci, ale leccos z jejich umění nepřijímal. Sám přijímal zakázky od katolické církve, ale konzervativní katolíci na něj útočili, protože jeho návrhy vnímali jako „bláznivou všehochuť“.

Svou tradičně katolickou víru dával otevřeně najevo, ale přitahoval i ty, kteří se k této víře nehlásili. V jeho osobnosti se podle Berglunda spojilo mnoho protikladů: „Sám si toho byl vědom a sužoval se sebekritikou.“ Se zmíněnými rozpory se také obtížně vnitřně vyrovnával: například poté, co odsoudil moderní vídeňskou architekturu s odkazem na babylonskou věž, připouštěl, že návrhům možná nerozumí kvůli tomu, že je jeho vlastní vzdělání nedostatečné. V dopisech svému příteli, architektu Janu Kotěrovi, popisoval sebe sama jako nešťastného ubožáka, zmítaného neštěstím a bolestí, s „rozloženou duší“, neschopnou dosáhnout duševního klidu.

Masaryka si Plečnik povšiml díky

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Architektura

Literatura

Praha

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější