Deník N

„Já bych to postřílel.“ Nenávist vůči muslimům se v české společnosti stala normou. Zaujme jen ten, kdo ještě přitvrdí

Politikové i protiislámští aktivisté musí stále více šlapat na plyn, aby vůbec zaujali. Foto: ČTK
Politikové i protiislámští aktivisté musí stále více šlapat na plyn, aby vůbec zaujali. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Bronislava Ostřanského: Ještě nedávno mávalo vlajkami na protimuslimských barikádách jen pár podivínů typu Martina Konvičky, teď nenávist vůči islámu prostupuje celou společnost. Politici se buď přidali, nebo rezignovaně mlčí.

Případ českého důchodce Jaromíra Baldy, před pár dny odsouzeného za terorismus, se dočkal mimořádné mediální pozornosti a většina komentářů se shodla na tom, že ukázal na sílu dezinformací i nebezpečí latentní nenávisti, která se zde za poslední léta nejen nahromadila, ale do jisté míry též normalizovala.

Jistě také přispěl k tomu, aby se ještě více hovořilo o tom, co již tak notně hýbe zdejší veřejnou diskusí, totiž jak čelit dezinformacím, jak si počínat v „době postfaktické“ a jak dokázat čelit „fake news“ a zároveň nezvratně nepodkopat to nejcennější, co máme – svobodu slova a demokratickou diskusi.

Stranou komentářů přitom zůstal český veřejný diskurz věnovaný islámu a muslimům, kde se mnohé z problémů, na které narážejí odborníci na dezinformace, zkoncentrovaly do téměř krystalické podoby.

Mnoho papíru již bylo popsáno úvahami na téma, proč Češi, vedle spotřeby piva, též kralují v poněkud jiné disciplíně – islamofobii. Přestože od demonstrací plných vlajek s přeškrtnutou mešitou již uplynul nějaký ten pátek, situace se nezlepšila, spíše naopak.

Za to, že „boj proti islámu“ ve virtuálním prostoru již tolik netáhne jako před lety, kdy facebooková platforma Islám v České republice nechceme přitáhla přes 150 tisíc fanoušků a stala se vlivným hráčem, který dokázal protimuslimskou agendu zpopularizovat mezi širokou veřejností, rozhodně nemůže fakt, že by Češi prozřeli nebo se poučili. Důvod je přesně opačný. Dříve radikální a nepřijatelné postoje se pozvolna staly normou.

Náboženství zla? To je málo, nutno přitvrdit!

Laťka toho, co začalo být přípustné a přijatelné, se za posledních pět let posunula skutečně významně, a stačilo-li před lety, aby politik prohlásil islám za náboženství zla (viz proslulá „anti-civilizace“, o které mluvil prezident Zeman) a získal pozornost médií, dnes by musel zajít podstatně dále.

V obavách, aby si důrazem na principy, věcnost a kritičnost myšlení náhodou nevykoledovali nálepku „vítačů“ či „sluníčkářů“, se většina politiků – ať vědomě, či ne – postavila do islamofobní fronty. V ní spolu s tím, jak přibývalo adeptů, kteří slibují ochránit nás před „náboženstvím zla“, se rétorika stále vyhrocovala: Zkrátka, politikové i aktivisté museli stále více šlapat na plyn, aby vůbec zaujali (současná nekorunovaná královna českého „anti-džihádu“, advokátka Klára Samková, by mohla vyprávět…).

Zatímco obdivovatelům průkopníka protiislámského tažení Martina Konvičky imponoval jeho demagogický koktejl namíchaný z různých západních islamofobních webů a „kuchyňského islámu“ v podobě výpovědí místních ex-muslimek, jeho pokračovatelé snadno pochopili, že osvěta „o pravé tváři islámu“ je vlastně zbytečná – stačí jen pořádně topit pod kotlem.

O islám často ani nejde

V této disciplíně dnes u nás zdatně soupeří řada subjektů, a přestože SPD je v tomto ohledu marketingově nejzdatnější, není rozhodně jediná. Popletený důchodce, kterého ve snech děsily vlaky plné muslimů a od něhož se dnes všichni distancují, může vyvolávat rozpaky. Ale když stranický expert na islám a současný poslanec Jiří Kobza před časem navrhoval bojovat proti muslimům venčením pejsků kolem mešit a bojkotováním prodejců kebabu, vysloužil si tím záplavy lajků.

A už vůbec nemluvě o mnoha vzdělaných a jinak kriticky smýšlejících osobnostech, které – přijde-li řeč na islám – se hned přepnou jakoby „do jiného modu“, aby následně sdílely hoaxy toho nejhrubšího zrna. Netřeba dodávat, že islám se mnohdy stává tématem zástupným, které slouží jako skvělý odrazový můstek k mnohem širším úvahám o světě a budoucnosti – ono často o islám vlastně zase ani tak nejde.

Smutným výsledkem je, že velká část české veřejnosti se už ani neptá, zda ta či ona zpráva o islámu je pravdivá, či nikoliv, ale zda je

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější