Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Los o ventilátor je férové řešení. Ministerstvo nechalo lékaře napospas v odporné situaci, říká bioetik

„Los je překvapivě dobrá metoda pro zachování férovosti, záruka, že proces bude spravedlivý. I lékaři jsou jen lidé," říká bioetik David Černý.
„Los je překvapivě dobrá metoda pro zachování férovosti, záruka, že proces bude spravedlivý. I lékaři jsou jen lidé,“ říká bioetik David Černý.

„Jste plavčík a na obou koncích bazénu se zároveň topí dva lidé. Pak nemáte povinnost zachránit oba. Musíte udělat volbu. A to je přesně ta situace, kdy má lékař jeden ventilátor a dva pacienty,“ říká expert na medicínskou etiku David Černý v rozhovoru o triáži pacientů, ke které už v českých nemocnicích dochází. A o tom, že ministerstvo nechalo lékaře napospas situaci, kterou nezavinili.

Narazila jsem při přípravě na historicky první zaznamenanou medicínskou triáž v praxi. To když začal hlavní chirurg Napoleonovy armády Dominick Jean Larrey třídit zraněné vojáky na bojišti. Jak to tehdy bylo?

Larrey přemýšlel o tom, co se na bojišti se zraněnými děje. Došlo mu, že mnozí vojáci umírají zbytečně, že by byla šance je zachránit. Zranění vojáci byli do té doby necháváni jen tak na bojišti. Teprve až skončila bitva, začalo se to nějak řešit a často bylo pozdě.

Larrey zavedl takzvané létající ambulance, což byly vozíky, které jezdily po válečném poli i během bitvy, sbíraly pacienty a vozily je na místo, kde je pak vojenští zdravotníci ošetřovali. Jenže vznikl problém: těch raněných bylo najednou moc, zdravotníků málo, bylo nutné provést selekci, pokud možno ne náhodnou.

A tak přišel s konceptem třídění na ty, kteří mají při ošetření větší šanci přežít, a na ty, kterým už by stejně v podmínkách polní nemocnice nepomohli. Řídil se přitom opravdu důsledným požadavkem rovnosti, do té doby asi nevídaným.

Nezáleželo na frčkách, jen na zranění?

Ano. Důstojník, nebo obyčejný voják, na to on ani jeho pomocníci nehleděli. A triáž prokazatelně zachraňovala životy: existují i data, kolik lidí na bojišti umírá, když se provádí efektivní triáž a když ne. Například během občanské války v USA umíralo na zranění 14,1 procenta, za první světové války to bylo 8,1 procenta, za té následující už jen 4,4 procenta vojáků.

Larrey se navíc proslavil také tím, že prováděl obrovské množství amputací, jednou jich během 24 hodin provedl přes dvě stě. A ty amputace zachránily mnoho vojáků před smrtí kvůli sněti a jiným komplikacím.

Mimochodem, fascinující triáž probíhala také ve druhé světové válce, v roce 1944. To byl rok, kdy se stal dostupnějším penicilin, ale pořád ho nebylo dost pro všechny, takže vojenští zdravotníci se museli rozhodovat, komu ho dají. A museli volit mezi dvěma skupinami vojáků. Buď budou dávat penicilin těm, kteří jsou zranění, nebo těm, kteří mají venerickou chorobu. Kteří vojáci ho dostali, co myslíte?

Hm. Tipuju, že ti, kteří měli „zranění z lásky“, tedy vojáci s venerickou chorobou. Protože pak mohli zase rychle nastoupit do boje.

Bingo.

„Proč to dostal ten druhý? V čem byl lepší?“

A bylo to tak z vašeho pohledu etika správně?

Není jednoduché to zpětně soudit. Teď tady v nemocnicích máme jedinou finalitu: zachránit co nejvíc životů. Ale když se má dělat triáž na bitevním poli, musí se uvažovat taky o tom, jak zachránit co nejvíc životů. A jak se uchrání víc životů? Třeba i tím, že válka co nejrychleji skončí. Čím později, tím víc je mrtvých a tím víc je zraněných i dalších škod.

Takže jejich úvaha byla v pořádku, i eticky. Věděli, že zraněné už na válečné pole nejspíš nedostanou, ale vojáci, kteří měli pohlavní nemoc, mohli poté, co zabral penicilin, bojovat. A válka tak mohla dřív skončit. Napadá mě paralela i s dneškem, s covidovou triáží, kdy by měl mít nejvyšší prioritu nemocný lékař.

Aby mohl jít zpět na „bitevní pole“.

A zachraňovat další životy.

Tím jsme skočili do současnosti, do situace, která už v některých nemocnicích nastala, někde v té situaci jsou a jinde se očekává každým dnem. Kvůli náporu pacientů, kteří potřebují intenzivní péči a speciální přístroje, se lékaři musí – nebo budou muset – rozhodovat, komu dají šanci. Přednosta ARO/JIP z Královských Vinohrad František Duška v našem rozhovoru popisoval jejich interní pravidla pro triáž, ale naznačil, že vlastně vůbec necítí podporu oficiálních míst. Jak to vidíte vy?

Je mi lékařů, lékařek a sester hrozně líto. V jejich situaci bych být nechtěl, mnoho jich znám, spolupracujeme spolu léta. Vím, s čím se potýkají, čím procházejí, jak těžké to pro ně je. A jsou tomu ponecháni napospas, ministerstvo jim nenabídlo pomocnou ruku, neřeklo: „Za těchto a těchto podmínek to děláte správně.“ Existují nějaké směrnice od týmu profesora Černého, které se ale v podstatě problému triáže vyhýbají.

Vy jste už na jaře loňského roku s kolegy sestavil jakýsi podpůrný návod nebo manuál pro situaci, kdy nebude dost „vzácných zdrojů“, tedy například kvalifikovaného personálu u lůžka nebo přístrojů, na podzim jste ho ještě doladili a aktualizovali. Ale zaznamenala jsem v rešerších, že jste narazili na odpor některých právníků, protože podle ústavy má každý nárok na rovný přístup ke zdravotnické péči.

Ono bylo a pro mnoho lidí pořád je strašně těžké si to představit. Jenže lékař je v situaci, že má jeden ventilátor a dva pacienty. Oba splňují základní podmínku pro léčení, tedy oba mají nějakou šanci na přežití, oba by měli z léčby prospěch. Za normálních podmínek by ventilátor dostali oba, jenže je jen jeden. Co s tím?

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Zdravotnictví

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější