Svým odchodem z EU se Británie rozhodla vykolíkovat si vlastní hřiště, kde by mohla hrát prim. Moc prostoru na ni ale nezbylo
Komentář Magdy Leichtové: Ačkoliv největší pozornost se během brexitu logicky upínala k proměnám vztahů Spojeného království s Evropskou unií, měnila se během něj i pozice Británie ve vztahu k celému zbytku světa. Co to znamená opustit Evropskou unii pro jednu z evropských mocností, jadernou velmoc a stále významného mezinárodního hráče? Co na Británii ve světě čeká a co čeká ona od něj?
Je asi vhodné připomenout, že pro Británii měl brexit vždy silný mezinárodní rozměr. Z evropského pohledu to může vypadat jako krok zpět od mezinárodní spolupráce, jako akt uzavírání se před okolím. I rétorika, která ho obklopovala, jako by takový dojem potvrzovala – stačí si vzpomenout slavný slogan Převezměme zpět kontrolu (Take back control). Brexit ale jeho zastánci také hojně prezentovali jako cestu k obnovení národní hrdosti, která je v mnoha zemích obrácená směrem dovnitř: na to, co je například „hezké české“.
V Británii je ale – ať už oprávněně, nebo ne – důležitou součástí národní hrdosti schopnost být aktivním hráčem na mnoha mezinárodních kolbištích. Ona zpět přebíraná „kontrola“ byla z tohoto pohledu prý nutná k tomu, aby se Británie mohla svobodně angažovat, kdekoliv uzná za vhodné, a odpoutání od Evropy je jen nutným předpokladem k vykročení do okolního světa. Součástí brexitu tedy vždy bylo přesvědčení, že Británii náleží významná mezinárodní role, kterou je schopná hrát bez evropského bloku za zády a navíc, bez všech společných pravidel a bezzubých kompromisů, je schopna ji hrát výhodněji pro sebe a své vlastní cíle. Teď se ukáže, zda tomu tak je.
Za takovým sebevědomím stojí přesvědčení, že Británie má
