Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Stoletý Švejk: Kniha smrti 20. století i zrcadlo pro dnešní Česko

Švejk s rouškou v polské Przemysli. Foto: Darek Delmanowicz, ČTK/PAP
Švejk s rouškou v polské Przemysli. Foto: Darek Delmanowicz, ČTK/PAP

Přesně před sto lety začal v sešitech vycházet román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Každá doba si Haškův nedokončený román přebrala po svém. Haškovi se v něm podařilo natolik nadčasové pozorování, že je možné nejen procítit krizi modernity před stoletím, ale lze měřit tímto dílem i dnešek.

Hašek psal Švejka na pokračování v Lipnici nad Sázavou, kde se na sklonku života skryl před úzkoprsým nacionalistickým a vůči němu nepřátelským prostředím Prahy, provázen svou druhou ženou, přezdívanou Šura, již si přivezl z Krasnojarsku, a malířem krajin a fantaskních výjevů Jaroslavem Panuškou.

Hašek, v podstatě celoživotní alkoholik, byl v té době již sužován řadou chorob a související nadváhou a poslední stránky románu (jehož valnou část psal v lipnickém hostinci U České koruny) už jen diktoval z lůžka. Zemřel 3. ledna 1923, v necelých čtyřiceti letech – Franz Kafka narozený ve stejném roce jako Hašek jej přežil o pouhý rok.

Oba autory spojuje více, než by se na první pohled zdálo – a rozhodně to nebyl jen jejich známý a mimořádně komplikovaný vztah k ženám. Dílo obou prozaiků lze literárněhistoricky vřadit do širokého a formálně nejednoznačného proudu expresionismu, v němž se mj. slévá komicky absurdní s groteskně děsivým. U Kafky i Haška tak nikdy nebude panovat interpretační jistota, zda jde více o texty specificky humoristické, anebo temné, přestože existuje převládající konvenční výklad existenciálně ponurého Kafky a hospodsky humoristického Haška (což je značně dotvářeno převážně filmovými adaptacemi, ale i cudnými ilustracemi Josefa Lady).

Jen nepatrně starší Ladislav Klíma tuto emocionální blízkost zmínil v textu Jak bude po smrti: „Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a féerickou hrůznou groteskou.“ Haškovo i Kafkovo psaní je tak vypouklým zrcadlem, v němž se obráží modernita a skrze něž vyhřezává niterná civilizační neuróza. Tak směšná i děsivá zároveň.

Modernita a smrt

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války zachycují konflikt, který ukončil „dlouhé“ 19. století – nový nacionalisticky vyostřenější svět rychlého 20. století se rodí ze zániků de facto starobylých říší: rozdrobení středo- a jihoevropského hegemona Rakouska-Uherska, zániku Osmanské říše i utopení Ruského impéria v krvi revoluce, následující občanské války a státního teroru. První světová válka je prvním globálním konfliktem, jehož hnací silou je paradoxně především nacionalismus. První světová, z dobové perspektivy „velká válka“ je už výhradně

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější