Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Můj Bůh není žádný policajt. Kdyby si Duka kázání napsal, možná by nesmysl o koronaviru neřekl, míní kněz Heryán

Katolický kněz Ladislav Heryán. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Katolický kněz Ladislav Heryán. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Jestliže by neexistoval Bůh, člověk by byl podle katolického kněze Ladislava Heryána jen směs chemických reakcí. V rozhovoru pro Deník N mluví o pandemii, smyslu života, rozvodech, výčitkách i kardinálu Dominiku Dukovi.

Říkal jste, že když v dnešní době vyjdete do prázdných ulic, připomíná vám to vizuálně totalitu. Jsou tu i další věci, které by vám evokovaly dobu před listopadem?

Je to už dávno, co tu byla totalita, a nějak na to vzpomínat… Už mi to připadá obtížné. Když to srovnám s dnešní dobou, zažíváme jiný typ omezení a žijeme ve svobodě. Řekl bych, že se to srovnávat nedá.

Proč tedy myslíte, že tolik lidí mluví o strachu ze ztráty svobody? Mám na mysli akce na pražském Staroměstském náměstí, veřejná vystoupení Václava Klause, Lukáše Pollerta a mnohých dalších.

Přijde mi, že tito lidé mají nedostatečný nadhled. Přece nesvoboda, která tu byla za totality, byla dána vládou jedné strany a izolací v sovětském bloku. A strachem o to, aby vláda o svou moc nepřišla. Celé to bylo postavené na ideologii strachu, kdy se každý bál každého. Vyrostl tu tehdy zvláštní matrix. Jako lidstvo jsme se přece někam posunuli a neumím si představit, že by se toto vrátilo.

Po smrti Jana Sokola jsem na internetu zahlédl, jak někdo postoval jednu z jeho myšlenek – bylo to něco v tom smyslu, že čím méně je člověk zakotvený, tím více se bojí. Možná to bude znít divně, ale myslím si, že definice vnitřní svobody je závislost na nekonečnu. Čím víc je člověk zakotvený a usazený v bytí jako takovém, tím má větší nadhled. Pro mě to souvisí i s Bohem. Pro mě je Bůh láskyplné bytí. A to mi dává svobodu.

Asi jsem vnitřně velmi nesvobodná. Když řeknete nekonečno, to slovo mě v kontextu dnešní doby děsí. Nežiju teď ve strachu, ale když začnu pociťovat nějakou tenzi, víc se soustředím na žití ze dne na den.

Nekonečno je prostorová představa, možná jsem zvolil špatné slovo. Zkusme ho nahradit jiným. Třeba tajemství by se vám líbilo?

To mě určitě neděsí. Lidé po vás hodně chtějí rady, vy ale upozorňujete, že nejste automat na kafe. Jak třeba uklidňujete svoji maminku? Má strach?

Každý večer jí volám, vždycky ji vyposlechnu a její strachy se snažím brát vážně. Neberu je na lehkou váhu. Ale tím, jak jí volám každý den, to ona v sobě dokáže zvládnout. Občas si tedy vezme nějaký neurol.

Náš život se skládá z různých kamenů v mozaice. Třeba v případě mé maminky hraje roli nejen pandemie, ale také to, že nahoře žije můj synovec, který má malého syna. Toho jí dává na hlídání. Maminka s ním tedy tráví kus svého času a přenáší ji to k jinému typu myšlení. Nesedí celý den před televizí a netřese se strachem, co se zase dozví.

Je už naočkovaná?

Byl s tím problém, ona to pořád oddalovala. Já jsem ji nakonec v systému zaregistroval.

To se vám podařilo?

Podařilo se mi ji zaregistrovat, ale sjednat k tomu termín očkování byl problém. Pořád mi to říkalo: „Počkejte, až vám přijde SMS.“ Nakonec mi přišla minulý týden. Do té doby byla maminka ráda, že má nějakou výmluvu. Tu měla podepřenou tím, že když se nechala očkovat její kamarádka, málem umřela.

Když jsem se jednoho dne maminky zeptal, na kolik hodin ji mám objednat, dostala strach. Já ji nepřemlouval a ona se objednat nechala. Synovec ji tam zavezl a ona mi pak řekla: „Bylo to úplně v pohodě. Hrozně hezky se ke mně chovali.“

Když za mnou lidé chodí o radu, většinou se nebojí pandemie, ale řeší hlavně vztahové věci, které člověka tíží nejvíce.

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

To se v posledním roce zhoršilo?

Mně přijde, že ani ne.

Ve svém okolí jsem za poslední rok zaregistrovala poměrně dost rozchodů.

Tomu rozumím. Procento rozchodů a rozvodů ve společnosti je větší. Ale že by s tím za mnou i víc lidí chodilo, to ne. To je ale asi dáno samotnou pandemií. Normálně za mnou pořád někdo chodí, teď je těch lidí méně. Celé je to nějaké zmražené.

Jeden z příběhů je, že ke mně přišel pán, kterého za mnou poslala jeho přítelkyně. Dorazil s flaškou kořalky s tím, že by bez ní přijít nedokázal, protože je opravdu alkoholik. Má za sebou fatálně nepříjemné zážitky. Dal jsem mu rozhřešení, položil mu ruce na hlavu a řekl potřebnou formuli.

Jak se to vyvíjelo dál?

Asi za týden mi zavolal, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější