Nastal čas vrátit se k dobrovolnému sebeomezování?
Stále více lidí začíná chápat, že naše úsilí zabydlet planetu a přetvářet ji ke svému obrazu silně naráží na nepřekročitelné limity. Prehistorii tohoto tušení zkoumá kniha Dějiny arogance: Psychologické aspekty neomezeného růstu. Jejím autorem je italský psychoanalytik Luigi Zoja (1943), který provozuje vlastní praxi v Miláně. Hlavně se ale proslavil svojí knihou Soumrak otců, která získala několik cen a česky už vyšla dokonce dvakrát.
V nově přeložené knize se Zoja zabývá tématem, nad které dnes možná není aktuálnějšího, a důmyslně ho propojuje s příběhy starými tisíce let. Vychází z teze, že určitá míra sebeomezení, „autoinhibice“, je vlastní všem organismům: „Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe.“
Autor dokonce tvrdí, že ani v současnosti nehrozí, že se (dosud nezkažený) novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Lidé se touto „potřebou mezí“ také dlouho řídili. Euroamerická civilizace ale podle něj „svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci“. A podle Zoji je nejvyšší čas, abychom se opět vrátili k původnímu dobrovolnému sebeomezování.
Potřeba expanze
Zjednodušeně předestírá tři historická etická stadia euroamerické civilizace. V tom prvním mnohé mytologické příběhy nabádaly k uměřenosti a následování zlaté střední cesty a varovaly před těmi, kteří se těchto zásad nedrželi. Úspěchy totiž byly