Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Z Masaryka, Palacha či Havla jsme si udělali jen mrtvé ikony, které vzýváme, aniž bychom se jim snažili porozumět

Rodinná hrobka na pražském Vinohradském hřbitově, v níž je pochován i první český prezident Václav Havel. Foto: ČTK
Rodinná hrobka na pražském Vinohradském hřbitově, v níž je pochován i první český prezident Václav Havel. Foto: ČTK

Esej Petra Fischera: Ikony Václava Havla či Jana Palacha jsou v současnosti něčím jako totemy české společnosti, centrem rituálu sebepotvrzení kmene a jeho morální pravdy. V čase drolení globální i lokální politické infrastruktury nabízejí pevnou půdu pod nohama. Přinejmenším její krásnou iluzí.

Pohřby Češi umějí, říkalo se po rozloučení s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Tryzna za prvního porevolučního prezidenta, který se kvůli svému životnímu příběhu proměny disidenta v hlavu státu stal globální ikonou, měla tak mohutné a opulentní rozměry, že někteří Havlovi kritici neváhali hovořit o byzantských rysech této celonárodní rozlučky. Národ vzdává hold zemřelému osvícenému vladaři, svému králi, a „cítí se opuštěný“, jak později v knize roku Opuštěná společnost napíše jiná, pro změnu novinářská ikona.

Byzantské, má-li toto slovo být nějak myšlenkově užitečné, na celé věci bylo ponejvíce klanění se ikoně, které se od té doby každodenně opakuje na sociálních sítích české společnosti a koncentruje se zejména ve dnech výročí (ale dávno běží i ve „všední den“): v den zrození a odcházení Václava Havla.

Ikona je posvátný obraz, obraz boží, z něhož vyzařuje životadárná energie. Je to obraz vytvořený podle kanonického výkladu, aby se snad někdo nespletl v tom, že je ikonou míněno něco jiného. Ikona nejenom chrání před zlem, ale dává také sílu do dalšího života, protože jsme-li v jejím energetickém poli, můžeme si být jisti, že překonáme všechna protivenství a budeme spaseni, a to nikoli pouze tam někde v jiném světě, ale v jistém smyslu už tady na zemi.

K tomu, aby byla ikona živoucí, je však třeba tuto energii přenést do každodenního života, dokázat její sílu praktickými činy. Tak je alespoň chápána role ikony v sekulární době, kdy neztrácí svůj náboženský rozměr, pouze demokratizuje „boha“ a přesouvá ho do centra společnosti, nikoli až na onen svět. Takové klanění ikoně má pak trochu jinou roli než náboženské vytržení, očištění v lepším světě a návrat do pekla každodennosti.

Ikony jsme v tomto vztahu hodni jen tehdy, když energii, kterou si od ní bereme, dokážeme prakticky zpracovat a přetvořit. Řečeno slavnou kunderovskou distinkcí: když z krásné lyrické poezie umíme vytvořit epickou prózu.

Sejmi z nás naše hříchy…

Klanění ikoně není v české společnosti živé pouze ve vztahu k Václavu Havlovi. Ikonou je i Jan Palach, jak ukázala mohutná celospolečenská připomínka padesáti let od jeho dobrovolné smrti, která měla probudit tehdejší společnost z letargie a morální rezignace. Bezproblémový, pietní způsob připomínky, probíhající v mihotavém světle svíček, potvrzuje potřebu morálního martyra, který z nás snímá hříchy lhostejnosti a strachu.

Palachovi se nekladou otázky, podobně jak se nekladou otázky společnosti, nestudujeme procesy mytizace, ikonizace a co si z nich máme do budoucna vzít. Neptáme se na dnešní smysl Janova činu, neptáme se na nic, protože jsme toliko ponořeni do ikonického citu, národního lyrismu. K Palachovi se vztahujeme jako k mrtvé ikoně, nikoli jako k živoucímu obrazu člověka, který nás vyzývá k nějakému činu, který skutečně mluví a také nějak rezonuje.

Celá mediální inscenace Palachova výročí, svým historicismem a nafukovanou opulentností připomínající kritizované byzantské rozměry Havlova pohřbu, byla přehlídkou lyrického básnictví; dojetím nad slzami, které dokážeme jako národ vyplakat nad svým smutným osudem. Klanění ikoně je krásné a vskutku dojemné, rozechvívající, ale nakonec je to zase jen plýtvání energií, kterou by bylo potřeba využít jinde.

„Šťastný národ, který nepotřebuje hrdiny,“ napsal kdysi Bertolt Brecht. Češi hrdiny evidentně potřebují a potřebovali je i v moderním procesu emancipace vždy. Potřebovali je dokonce natolik, že si je v Rukopisech vymýšleli. To ovšem patří ke každému etnickému národničení (připomínám jen skotské Ossianovy zpěvy z 18. století, také „vymyšlené v národním zájmu“), jež se z dětství propracovává k vlastní politické dospělosti, vyjadřující se nakonec v samostatném politickém společenství, ve vlastním státu.

Brecht se ponejvíce bál právě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Komentáře, Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější