Střední Evropou zní ozvěna roku 1939. Co nás ochrání?
Během posledních sta let se politická mapa nikde neměnila tak často jako ve střední a východní Evropě. Sto let obnovené samostatné existence českého státu proto můžeme rovněž nazírat jako specifickou kapitolu vývoje evropského mezinárodního řádu. V našem prostoru nabýval podoby marného hledání mocensko-politické rovnováhy, kterou této části Evropy po staletí poskytovalo „Rakousko“. Z tohoto pohledu je zajímavé, že zatímco období dominance nacistického Německa a Sovětského svazu jsou vlastně uzavřena, meziválečné období a etapa po roce 1989 jsou aktivní a dokonce mají i některé shodné rysy.
Československo se zrodilo z takzvané Velké války, do té doby nejničivějšího konfliktu evropských dějin. Versailleské uspořádání nejen nepřineslo věčný mír, ale nevyhovovalo většině signatářů. Německo, nejsilnější poražená mocnost, tak v úsilí o revizi pařížských smluv nebylo samo, a když o dvacet let později došlo k rozpoutání druhé světové války, ukázalo se, že mu cestu otevřeli nespokojení vítězové té první světové – Italové a Japonci – spolu se Sovětským svazem, kterého se tehdejší aranžmá vůbec netýkalo.
Speciál Deníku N: A to je ta krásná země… (1918 – 2018)
Extrémní zátěž první světové války, vedoucí mimo jiné ke zhroucení tak tradičních hráčů evropské velmocenské politiky, jakými byli Rusko, Osmanská říše a Rakousko-Uhersko, vyvolala nutnost přeorganizovat politické poměry v celé středovýchodní části kontinentu, kde vzniklo mocensko-politické vakuum. Vznik Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska a Československa byl legitimizován právem na sebeurčení, teritoria dalších států doznala zásadního
