Deník N

České země ohrožuje ztráta paměti a dvojí komplex

GRAFICKÁ GLOSA: LUMÍR KAJNAR
GRAFICKÁ GLOSA: LUMÍR KAJNAR

Jedním z nedostatků národních historií bývá, že se na události pohlíží čistě z hlediska daného území a státu, což neumožňuje dostatečný odstup. To se týká i 75 let trvání československého státu. Pokusím se zasadit jeho dějiny do širšího kontextu. Historik si musí klást otázky po původu, souvislostech a zlomech, vracet se k pramenům a analyzovat jevy z dlouhodobého hlediska. Tím se může oprostit od rozmluv legitimizujících nacionalismus a neutralizovat emoce využívané médii a politiky.

U zrodu Československa je třeba připomenout tři zásadní, ale příliš často opomíjená fakta.

Ve chvíli, kdy vypukla první světová válka, téměř nikdo neuvažoval o rozpadu Rakouska-Uherska. Na druhé straně český požadavek federalizace zašel až k zablokování institucí. To trvalo až do roku 1917, nebo dokonce do jara 1918. Pouze pár velmi menšinových skupin mělo už od podzimu roku 1914 za to, že Rakousko-Uhersko ztratilo svůj důvod k existenci tím, že se přimklo k Berlínu, místo aby hrálo svou roli ve vyváženosti Evropy. Šlo o české kolonie v zahraničí a o lidi, kteří se sdružili ve skupině „domácího odboje“, později zvané Maffie.

U českého a slovenského exilu od roku 1914 převažoval ruský faktor, který později ztrácel na významu a v roce 1917 úplně vymizel oproti západně zaměřenému křídlu vedenému Masarykem, Benešem, Štefánikem a Osuským, kteří hleděli k Francii a anglosaským mocnostem. K programu rozdělení Rakouska-Uherska se však Dohoda doopravdy přiklonila teprve na jaře a v létě roku 1918. Osud mocnářství tedy závisel na vítězství Dohody, a to se začíná rýsovat teprve v této poměrně pozdní době.

Rozpadem a zhroucením Rakouska-Uherska, jehož národy (nebo přinejmenším jejich národní elity) daly najevo, že už nechtějí žít společně, na podzim 1918 vznikly národní státy. Různé spiklenecké teorie lze na základě historických pramenů vyvrátit jednoduchým vysvětlením: válečné těžkosti umocnily národnostní i sociální pnutí, což vedlo ke konci starého světa. Konec mnohonárodnostního Rakouska-Uherska přivodili tedy ti, kdo rozpoutali válku a způsobili porážku.

První Československá republika

Abychom pochopili, proč a jak vznikla první Československá republika, musíme především vzít v úvahu nový Weltanschauung, světový názor, který dává přednost právu národů na sebeurčení vycházejícímu z francouzské revoluce a demokratizaci Evropy, jaká vzešla z 19. století, prosazováním individuálních a kolektivních práv.

Za druhé vysoká vzdělanost a pozoruhodný hospodářský vzestup českých zemí koncem 19. století vedly k prohlubujícímu se rozporu mezi vahou českých elit a jejich nedostatečným zastoupením ve státních funkcích (diplomacii či důstojnickém sboru). Tyto elity touží zaujímat místo odpovídající jejich reálnému významu. Česká demokracie není pouze politická a ideologická, nýbrž díky industrializaci a urbanizaci také sociologická: kořeny české kultury, jak ji utvářelo 19. století, nevycházejí z aristokratického stavu, ale z plebejského rovnostářství. Jak dokládá příklad T. G. Masaryka či Edvarda Beneše, rychlost společenského vzestupu tento rys jen posilovala a prohlubovala rozchod s hodnotami převládajícími v habsburské a vídeňské společnosti. Třebaže Masaryk původně uvažoval o založení konstituční monarchie po anglickém vzoru, jakožto pragmatik se vzhledem k významu Francie a Spojených států ve válce později přiklonil k francouzskému a americkému republikánskému modelu.

Z mezinárodního hlediska se Československo rázem jevilo jako prvek stability uprostřed Evropy, kde mělo sloužit zájmům západních demokracií a zároveň se snažit co nejlépe dodržovat závazky přijaté na mírové konferenci a aktivně vystupovat na mezinárodní scéně.

Navíc, abychom se nedopouštěli anachronismu, nelze na ně promítat naše pojetí demokracie a lidských práv, jak je chápeme v roce 2018. Nový stát je třeba porovnávat s jeho meziválečnými sousedy: parlamentní demokracie fungovala poměrně dobře, neexistovala zde významná krajní pravice, menšiny měly právo na zastoupení, panoval zde velmi široký pluralismus, přijímali zde politické uprchlíky (od Rusů a Ukrajinců prchajících před revolucí z roku 1917 po Rakušany a Němce vyhnané autoritářskými režimy) a až do září 1938 zde také převládal demokratický diskurs.

Tyto pozitivní rysy nám nesmějí zakrývat některé strukturální slabiny: přílišná důležitost vedení politických stran má sklon deformovat jejich demokratické působení; ačkoli obyvatelstvo je mnohonárodnostní, ústava z roku 1920 se rozhodla pro centralizaci a převahu národního egoismu, který je mnohdy prezentován jako legitimní odplata dějinám; hospodářská realita činí z Československa „průmyslového tygra“ bez uspokojivých domácích nebo regionálních odbytišť; různé části státu jsou ekonomicky nevyvážené; z geostrategického hlediska je území protáhlého tvaru s nedostatečnou hloubkou příliš zranitelné v případě ozbrojeného vpádu.

Vlivem hospodářské euforie z let 1925–1929 a stranických bojů stát až do roku 1933 opomíjel obranné potřeby

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

V tomto okamžiku nejčtenější