Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Umíráme osamělí, ale je to jen vina covidu? Plus Babišova síra a bíločerní Bridgertonovi

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Dnes o „věčné a nenapravitelné tragédii“ osamělé smrti, Babišově a Hamáčkově hádce na „nejhorším jednání vlády“, bouři kolem Intercontinentalu, nejúspěšnějším seriálu Netflixu a útěše v bezútěšnosti. U Notesu vás vítá Magdalena Slezáková.

Podle čeho se rozhodujete, když se probíráte internetem, že si ten který článek „rozkliknete“ k přečtení? Podle titulku, náhledové fotky? Mám pro vás jeden text, který zasáhne obojím:

Táta umřel sám. Bez covidu a beze mě

Ten den se držel za madlo. Zdálo se mi, že se drží za život, že to ještě nevzdal. Foto: Iva Zímová

Pan Jaroslav Zíma zemřel ve dvaadevadesáti letech. Zemřel sám, bez dcery Ivy, která přitom do roztrhání těla usilovala o opak. Každý den s tátou v LDN, každý den snaha starat se a pomáhat, oplácet lásku. Pan Zíma se zlepšoval, svítil očima, dokud to šlo… až to najednou kvůli covidu nešlo.

Příběh Jaroslava a Ivy Zímových s nejhlubší pokorou a citem sepsala Petra Procházková: „Byl starý, nemohoucí, ale stejně se mu ‚tam‘ nechtělo. Rád mával a držel dceru za ruku. Někdy si k němu lehla do postele a smáli se. Jen tak. Pak už ani nic jiného nedokázal. A když ‚to‘ přišlo, nebyla tam. Nepustili ji k němu, aby ho nenakazila.“

Zímovi v Petřině křehkém, soustředěném vyprávění vyvstávají jako nejvýmluvnější doklad toho, jak je lidský život drahocenný. A jak „věčnou, nenapravitelnou, fatální tragédií“, jak píše Petra, je osamocené umírání. (Tady připomenu i starší článek Ivy Bezděkové: Můžete za tatínkem přijít, až bude umírat, řekla nemocnice příbuzným. Slib nedodržela.)

Je to doklad, který bychom měli mít před očima pořád a navždycky. Nezapomenout na něj, ani až tahle k zbláznění bezútěšná doba skončí. Potřebujeme ho jako memento, že osamělé umírání má i další viníky než jen covid.

Jinak k té bezútěšnosti: hudba jako útěcha, jste na tom stejně? Že když je dlouhodobý lék v nedohlednu, jste vděční aspoň za krátkodobý? Jestli ano, určitě si přečtěte článek Jiřího Špičáka o britské taneční skupině Bicep. Protože její druhé album Isles „je deska, kterou v téhle době potřebujeme, která vám pomůže ještě chvilku vydržet v lockdownové každodennosti“.

Nabrali jste „dávku energie do lockdownové samoty“? Tak se společně můžeme vrhnout přímo do centra Prahy, kde se před věhlasným hotelem Intercontinental vede momentálně ještě věhlasnější spor o budoucí podobu přilehlého náměstí Miloše Formana. Na jedné straně bezohledný developer, na druhé právem pobouření Pražané? Možná na první pohled nebo ve víru emocí. Hlubší a hlavně poctivější pohled nabízí Eliška Černá. Po MasaryčceInvalidovně další střízlivá a pečlivá analýza – pokud vás zajímá podoba našeho hlavního města, rozhodně ji nepomiňte.

Ustojí návrh rekonstrukce rozbouřené emoce a vlny argumentů? Foto: Studio NeoVISUAL

Když už jsme u těch emocemi natřískaných konfliktů: včera se dštila síra na „nejhorším jednání vlády“. Rozbuška? Zakázka na antigenní testy do škol a poněkud… řekněme nasmrádlé firmy, které v ní figurují. Premiér Babiš a vicepremiér Hamáček se pohádali tak, že se Hamáček v jednu chvíli zvedl a odešel. Nejmenovaní ministři, svědci toho virválu, to Deníku N popsali takto: „Babiš furt řval, že je to nějaká pochybná firma…“ „Křičeli na sebe, co se nám to do výběrových řízení vůbec hlásí za společnosti…“

Jestliže se při čtení takovýchto zpráv chce křičet i vám (a nebylo by divu), nezapomeňte, že na leckterých místech k tomu budete potřebovat respirátor nebo dva kusy roušky. Už od čtvrteční půlnoci – jestli to zase neposunou.

A já nás raději posunu opět k příjemnějšímu tématu, konkrétně k úžasnému portrétu „první dámy světové fantastiky“, jak o Ursule K. Le Guinové píše Boris Hokr. Tři klíčová hesla: Gwilanina harfa, Gnóm!, vysoká literatura. Pro milovníka knih je prostřena delikátní tabule, což platí nejen pro dílo dámy Le Guinové, ale i pro Hokrův článek.

Ve Studiu N se dnes dozvíte, že Česko zaostává v hybridní válce. Hostem Filipa Titlbacha jsou Lukáš Prchal a hlavně vládní dokument, jejž včera po několika letech odkladů schválila Bezpečnostní rada státu.

A ať nevypustíme zahraniční dění, v dnešních novinách se dočtete také o tom, jak se v Číně testovaly statiny, léky na nemocné srdce a cévy. Přes 2500 klinických studií, kde zhruba sto tisíc nemocných lidí užívalo namísto léků placebo, ačkoli účinnost statinů už byla prokázána a měly doporučení čínských odborných směrnic. A také asi 2000 zbytečných úmrtí, selhání srdce a mrtvic, plus otazníky nad financemi a hlavně: lékařskou etikou.

Vypadá to, že sotva najdu lepší závěr než dnešní glosu Jana Wirnitzera: „Poté co náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Černý na tiskové konferenci pronesl, že současná situace není ničí vina, se Deníku N podařilo získat dosud neznámé detaily o průběhu koronavirové epidemie v Česku. Tyto detaily zcela mění pohled na události, které jsme měli za dané.“

A zítra v tisku?

  • Zmapovali jsme horský byznys s velkým vlivem. „Používal naše argumenty,“ chválí majitelé skiareálů ministra Havlíčka
  • Soud nařídil gymnáziu obnovit klasickou výuku: „Upozornění na závažný problém bez reálných dopadů,“ říká právník
  • Šéf Českých drah: Odložil jsem lžíci a nabouchal zprávu Havlíčkovi, jak je to s propouštěním
  • Změny okolí hotelu InterContinental: boj několika politiků a stovek občanů proti právu investora stavět
  • Komentář Olgy Lomové: Čínská Slavia v politice a byznysu (nejen) za časů pandemie
  • Mají fašistickou minulost, říkají si Bratři Itálie a vede je žena, která jde proti právům žen
  • Voliči republikánů by Trumpovu novou stranu brali. To ale nestačí
  • Rozhovor s Ladislavem Frejem: Mám v sobě balík špíny a musím s tím žít

Lesy a barvy světa

Čerstvá analýza z dílny Our World in Data (Náš svět v datech) rozkrývá podíl příčin, proč z naší planety mizí tolik potřebné stromy. S přehledem vede touha lidstva po hovězím mase a spřízněných produktech, druhé místo zabírají rovněž staří známí palmový olej a sójové boby. Veselá čísla to tedy nejsou a dvojnásob nepříjemná jsou v kontextu nynější pandemie, která je všechno, jenom ne ekologická.

Graf: Our World in Data

A znáte seriál Bridgerton? Smetánka Anglie počátkem 19. století, plesy a debutantky a mařené příležitosti a klamaná očekávání, špetka Jane Austenové, hodně červené knihovny a hlavně záplava barev – výprava seriálu je krásná, až oči přecházejí, a láká k vítanému úniku. Bridgerton, česky Bridgertonovi, je čerstvou novinkou, ale už si sáhl po zlatě: Nejsledovanější seriál Netflixu, porazil i Zaklínače! hlásí Czechcrunch.

Mě na Bridgertonových zarazilo, že role v seriálu jsou vcelku rovnoměrně rozděleny mezi herce bílé a tmavé pleti. Královna je černoška, stejně jako hlavní mužská postava vévody – dobrá, rozumím, co tím tvůrci chtěli říct, a v principu nemám námitek, historické reálie mne zrovna v tomto případě dvakrát neruší. Ale na světě jaksi nežije jen černá a bílá rasa. Nebo na Západě. Nebo koneckonců ani v USA, kde seriál vznikl.

V 80. letech v Detroitu jedné červnové noci zemřel Američan čínského původu Vincent Chin. Mladík, který se živil počítačovou grafikou a vyrazil si večer s přáteli do klubu na rozlučku se svobodou, protože měl před svatbou. Nikdy se ale neoženil; místo toho ho ubili k smrti dva muži, kteří přišli o práci ve zkomírajícím detroitském autoprůmyslu. „To kvůli takovejm zk***ysynům jako ty nemáme práci,“ pokřikovali na něj, než ho na ulici dohonili a umlátili baseballovou pálkou. Mysleli, že je Japonec – a za všechno přece mohli Japonci a jejich automobilky! Pachatelé od soudu vyšli na svobodu, každý jen s třítisícovou pokutou.

Teď se o Chinovi znovu mluví, na sociálních sítích se vynořil i hashtag #VincentChin. V newyorském Brooklynu podpálili osmadevadesátiletou starou paní. V oaklandském Chinatownu srazili k zemi jedenadevadesátiletého pána. V San Franciscu napadli řidiče autobusu, když skupinku mladých cestujících poprosil, aby si nasadili roušky – nejdřív se mu vysmáli, že jako Asiat roznáší koronavirus on sám, načež se do něj pustili ručně.

Takových případů je napříč Spojenými státy od března do prosince 2020 zdokumentováno přes 2800, upozorňuje pár dní stará zpráva Human Rights Watch. A to jsou jen ty nahlášené.

Tak třeba někdy příště, Bridgertonovi? Jak na Twitteru poznamenává americká novinářka čínského původu Jennifer Chen (a za pozornost stojí i předlouhá diskuse pod tweetem): „Píšu svůj třetí článek o zločinech z nenávisti proti Asiatům, hlavně proti starým lidem. V psaní mě brzdí pláč. Když jsem loni psala, že ‚Kung Flu‘ (průpovídka zesměšňující čínský původ covidu, pozn. red.) je rasistická, lidi na to: ‚To není skutečný rasismus.‘ O rok později jsem rozzlobená. Slova mají moc – a já používám každé slovo, co mám.“

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Pointa N

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější