Jaro na obzoru. Univerzální lék na všechny neduhy
Tma, chlad, nevlídno, osamělost, nemoc a smrt. To jsou už nějakou dobu naši hlavní a někdy i jediní společníci. S nimi se probouzíme a s myšlenkami na ně jdeme spát. Není divu, že se nám pak v duši zabydlí splín.
Musím se vám k něčemu přiznat. Minulý týden jsem byla docela na dně. A ne, nebylo to kvůli Valentýnu. Bylo toho na mě už prostě moc. Moc špatných zpráv, žádné smysluplné řešení na obzoru, uvnitř osamění a ticho, venku mrazivá nevlídnost. Pokaždé když jsem se přes displej telefonu nebo laptopu spojila s okolním světem, bylo mi zakrátko hůř, než mi bylo předtím. A neviděla jsem žádné východisko.
Trudnomyslnosti chvílemi propadá spousta z nás, toho už jsem si všimla, a není na tom, zejména v zimě, nic zvláštního. Ale tohle byl takový postupně narůstající pocit neštěstí bez jakéhokoliv výhledu na zlepšení. Budoucnost se jevila v těch nejčernějších barvách. Vize totálního zmaru. Svět, jaký známe z postapo her a literatury. Tunel