Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Notes: Rodiče v depresi, koronavirus ve skvělé kondici a volební kampaň v plném proudu

Notes. Ilustrační foto: Deník N
Notes. Ilustrační foto: Deník N

Co se dnes událo, kdo přišel o křeslo a kdo o iluze? Jak se daří viru i jeho nedobrovolným nositelům? S výsledkem celodenního snažení redakce Deníku N vás seznámí Petra Procházková.

Ženy to mají těžší. Tušila jsem to. A doba pandemická zase tohle zdánlivé klišé potvrdila. Existuje na to dokonce výzkum, o kterém v rozhovoru s Lenkou Vrtiškovou Nejezchlebovou mluví ekonom Václav Korbel ze společnosti PAQ Research. Zkoumal se svými kolegy názory a nálady rodičů školních dětí. Nic moc veselého tedy nevyzkoumal.

Zjistil například, že na ženy tíha současné situace doléhá až „o deset procentních bodů víc“ než na muže. Zřejmě jsme citlivější a také více času trávíme s potomky, kteří to naopak s citlivostí vůči matkám mají často jako s větnými členy. Čím méně s nimi tráví času, tím lépe.

Podle Korbela má pětina rodičů příznaky těžké deprese, což je až trojnásobek toho, co před pandemií. Pravda, hůř jsou na tom prý rodiče mladších žáků než puberťáků, což bude dozajista tím, že malé děti ještě v člověku budí naději ve smysluplnost výchovy. A na tu teď my dospělí, vyčerpáni bojem s koronavirem, úřady a někdy i puzením se na všechno – včetně vlastních potomků – vykašlat, nemáme dost sil.

Ilustrace: Rosa Adamovičová, 10 let

Zdá se, že co se týče malých školáků, má tady pro nás recept na záchranu jejich zdraví duševního i fyzického ministr zdravotnictví Jan Blatný. Prý z nich uděláme malé chemiky! Dostanou totiž na hraní i k užitku testy na koronavirus, určené ovšem původně pro profesionály.

Z článku Ivy Bezděkové a Barbory Janákové Školáci se nezvládnou otestovat sadami pro profesionály na mne dýchají mírné obavy. Pan ministr je ovšem přesvědčen, že to děti zvládnou, ač odborníci pochybují, že tyhle čínské testy budou v ne vždy obratných dětských rukách fungovat tak, jak mají. Mohou totiž častěji vykazovat negativní výsledek, i když žák bude ve skutečnosti pozitivní. Zato se podle Blatného školáci mohou změnit v malé vědce, a to je jistě bude bavit. „Ona je to docela sranda,“ uklidnil Jan Blatný rovněž pochybující členy zdravotního výboru Parlamentu.

Ministr zdravotnictví Jan Blatný. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Ti jsou, stejně jako většina české společnosti, natolik unaveni novými nápady, sliby, zákazy a vynálezy vládních úředníků, kteří nás zkoušejí provést nebezpečnými útesy pandemie, že se moc nesmáli. Ono to k popukání nepřišlo ani odborníkům. Zkrátka, někdo umí strkat tyčky do nosu nebo odečítat ze slin, jiný učit děti zeměpisu a někdo řídit stát. Jak se odborné činnosti začnou svěřovat amatérům, dopadá to obvykle špatně.

Šetřit se bude až po volbách

Pojďme ze škol do věznic. Lukáš Prchal posbíral příběhy příbuzných vězněných, kteří si například stěžují, že za vězni se bojí chodit lékař a roušky jim musejí posílat z domova. Pozitivní nejsou izolováni, nemocní často čekají na lékaře i několik dní.

Vězeňská služba ale jakékoliv pochybení odmítla. Jenže, na světě už je petice, kterou podepsaly stovky příbuzných vězňů. „My víme, že si to musí odsedět, ale s těmi lidmi se musí nějak zacházet, nejsou to zvířata,“ konstatuje jedna z jejích autorek.

Luxus ve věznici nikdo nečeká, ale nedostatkem lékařské péče nelze trestat ani nejtěžší zločince. Foto: ČTK

Nejsme tak bohatí, abychom šetřili na pandemii, soudí ve své glose Eva Mošpanová. A vysvětluje, jak je nutné být spořivý, když je na to vhodná doba, a štědrý, když si to situace žádá. Tak trochu naše „krizové politické vedení“ dělalo všechno jindy, než mělo. Tak třeba tzv. rouškovné a jednorázový pětitisícový příspěvek pro seniory: „Obě rozhodnutí jsou příznakem předvolebního ‚nastavení‘ vlády, ve kterém tvořila pandemie jen domnělou epizodu, dočasný problém, který se při troše štěstí vyřeší sám a bez velkých investic.“

Takže teď nám ta epizoda znepříjemňuje životy tak zásadně, že se část lidí voleb ani nedožije a část to nejspíš současné vládě na podzim u voleb spočítá. Nějaké rozesílání roušek či pětitisícový úplatek důchodcům už nebude na záchranu reputace a křesel ve vládě i v Parlamentu stačit.

Zprávy od sousedů i ze zámoří

I v zahraničí je hlavním tématem pandemie a naši sousedé mají už větší strach než z vývoje u sebe doma z toho, abychom k nim my Češi moc nejezdili. Jsme totiž epicentrem nákazy, a tak se nás, nedivme se, ostatní trošku štítí. Ale nic ve zlém.

Ve svém pravidelném seriálu Ausgerechnet Německo! náš berlínský zpravodaj Pavel Polák popisuje, že i Němci se bojí britské mutace, u nás se valem šířící. Brzy prý chtě nechtě bude dominovat i ve Spolkové republice. Jak se na ni Němci připravují? Zvláštně. A také se hádají o to, zda otevřít školy, nebo ne. Možná máme více společného, než by si Němci přáli.

A ještě něco ze zahraničí, něco, v čem konečně nehraje covid-19 hlavní roli. Kirill Ščeblykin napsal o zemřelém americkém rozhlasovém moderátorovi, který tvrdil, že talent mu propůjčil bůh a jehož hlavním úspěchem bylo, že se ho mnozí báli. Rush Limbaugh: člověk, který naučil americká média, jak vydělávat na hněvu. Trefně nazval Kirilll svůj článek, který není jen o jednom bezesporu talentovaném muži, ale i o žurnalistice jako takové, drzosti, nafoukanosti i nekorektnosti. To všechno ve jménu slávy? Možná. Ale třeba i jeho krajní nekorektnost byla důležitým příspěvkem do diskuse o svobodě, novinářské etice a obrovském vlivu novinářů na politiky, kteří se jich více bojí, než si jich váží.

Kontroverzní a často až extremistický moderátor Rush Limbaugh oznámil, že trpí rakovinou plic ve 4. stadiu vloni v lednu v předvečer Zprávy o stavu unie. Během ní mu tehdejší prezident Trump udělil medaili svobody. Foto: Gage Skidmore, Flickr

Je to teď samý covid a ani my v Deníku N se nevyhneme tomu, aby nás téma trochu pohltilo. Jenže každý den se objevuje tolik zajímavých či šokujících novinek, že se tomu prostě nedá utéct. Tak třeba článek Adély Skoupé Britská mutace skrytě a strmě roste. Je o unikátním nástroji, díky kterému experti mohou sledovat takzvanou britskou variantu. A ta zpráva, která z dat již získaných vyplynula, není moc dobrá. „Britská“ se u nás šíří opravdu bleskovým tempem – někde je její podíl na testovaných vzorcích už 80 procent. Nějaké velké zlepšení nás v nejbližších dnech asi nečeká. Mají recht Němci, kteří se nás teď tak trochu bojí.

Možná jsme tak dopadli i proto, že se spousta lidí chová podobně jako naši vrchní zdravotníci, odborníci, mravokárci, osobnosti veřejné, veřejnoprávní i poněkud zapomenuté, představitelé Hradu i podzámčí. Všichni shodně ukázali občanům, že Češi jsou mistři v papalášství a vykutálenosti, a to nám už nikdo nevezme. Jak to bylo na fotbale, spolu s Filipem Titlbachem vysvětluje v našem podcastu David Janeczek.

Z východu zprávy dobré i horší, a jedna nejhorší

Rusko mám ráda a znám ho vcelku slušně. Tohle mne ale vysloveně překvapilo. A vlastně i potěšilo. Šéf policie v ruském Nižněvartovsku je na dlažbě poté, co jeho nadřízení zhlédli následující video:

 

Jak je v ruských školách zvykem, na besedy tam chodí představitelé armády i policie. Tentokrát dorazili v plné polní, a aby žáky zaujali, vymysleli si svéráznou hru: děti si měly zahrát na demonstranty a policisté jim ukazovali, co je čeká, když na ně budou házet třeba – sněhové koule. Pusťte si to prosím se zvukem. Je to imponující. Každopádně tenhle pedagogický pokus nevyšel a policejní šéf si teď musí hledat jiné zaměstnání. Ve školství se nejspíš nechytne.

I v následujícím videu je zvuk dost důležitý.

Tento tygr kňouravý žije v ruském Barnaulu v Altajském kraji. Omlouvá ho jen to, že je ještě v dětském věku a snaží se tímto způsobem zaujmout maminku hrající si se sourozenci. Zvíře je to krásné, ale vychování to nemá. Něco jako rozmazlený spratek, řekla bych.

Zato tento tvor je doslova balzám na nervy.

Jen závidět můžeme lidem, jejichž hlavní starostí je v dnešní turbulentní době, jak sladit kabelku s domácím mazlíčkem.

Doufala jsem, že moje Notesy se obejdou bez zmínky o jedné statečné ženě. Doufala jsem marně. Běloruska Marija Kalesnikavová stále sedí ve vězení, a její advokátce Ljudmile Kazakové navíc dnes odebrali licenci. Upřímně, na těžkém osudu vězněné muzikantky to nic nezmění. I kdyby Marii hájil nejlepší advokát na světě, v souboji s běloruským soudnictvím by nejspíš neobstál. Právo totiž v tomhle sporu hraje pramalou roli.

Nejobdivuhodnější je, že advokátka Kazaková má úsměv na tváři a dobře snáší prý podmínky ve vězení i její klientka Kalesnikavová. Tak snad se nestanou časem sousedkami. Protože jestli bude Ljudmila provokovat úsměvy a viktorkami, může se rázem z advokátky bez licence stát vězněm svědomí. A mé Notesy by pak musely končit přáním, aby se svět staral o svobodu a zdraví statečných Bělorusek stejně, jako je znepokojen popíráním základních lidských práv ruského opozičního lídra Alexeje Navalného.

Vysílám směrem ke vše čtenářům lačným po informacích i pozitivních emocích jednu velkou viktorku a myslím při tom na ženy v celách i články, které o nich budeme psát.

Notes

Nezařazené

V tomto okamžiku nejčtenější