Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Jsme velmi blízko bodu, kdy budeme určovat priority.“ Šéf ARO otevřeně vysvětluje, jak se dělá triáž pacientů s covidem

„Tuhle práci strašně miluju. Když jsem se převlékal do služby, vždycky jsem se těšil na intenzivní péči. Ale teď, když jdu na covid, je mi špatně, nechce se mi. A strašně bych si přál, aby to už bylo za námi,“ říká František Duška, přednosta JIP a ARO ve FN Královské Vinohrady. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Tuhle práci strašně miluju. Když jsem se převlékal do služby, vždycky jsem se těšil na intenzivní péči. Ale teď, když jdu na covid, je mi špatně, nechce se mi. A strašně bych si přál, aby to už bylo za námi,“ říká František Duška, přednosta JIP a ARO ve FN Královské Vinohrady. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Dosud rozhovory neposkytoval. Až teď, když je situace kritická i ve velkých pražských nemocnicích. Přednosta ARO a JIP vinohradské nemocnice František Duška se jako jeden z mála nevyhýbá ani otázkám na triáž. Vysvětluje, jak vypadá „skórovací systém“ pro rozhodování, který pacient má větší šanci přežít. A kterému bude poskytnutá intenzivní péče. „Do dnešního dne a této minuty jsme měli zdroje, abychom poskytli intenzivní péči úplně každému, u kterého jsme se domnívali, že z ní bude mít prospěch a že by s ní souhlasil. Ale doba je dynamická a bodu, kdy bude třeba určovat priority, jsme velmi blízko,“ říká lékař. Mluví věcně, ale ne chladně. Ačkoliv tvrdí, že se odstřihává od emocí, z jeho slov je znát velká míra empatie.

Jak vypadají poslední dny u vás v nemocnici, na odděleních intenzivní péče a ARO?

Máme nejvíc pacientů, co jsme kdy měli, nejvyšší příjmy za den. Běžně přijímáme jednoho, maximálně dva pacienty, nyní tři až pět denně. V průměru. Někdy žádného, pak najednou šest. Prožíváme zatím nejhorší momenty krize. Předevčírem jsem poprvé hlásil koordinátorovi zahlcení, poprvé jsme byli bez lůžka.

Jak takovou situaci jako přednosta kliniky vnímáte emočně?

Není moc prostoru pro emoce. Musíme s chladnou hlavou dělat dva zásadní kroky. Den za dnem se musíme snažit o maximalizaci lůžkové kapacity, ale tak, aby byla udržitelná, protože tohle není sprint, ale maraton. Nemůžeme otvírat lůžka, pro která bychom neměli dostatek personálu, to je cesta do pekel, která vede ke stresu a k chybám. Existuje hranice rozšíření lůžkových kapacit – a tou je kvalifikovaný sesterský personál. Když překročíme tuhle hranici, nezachráníme víc lidí, ale standard a kvalita péče klesnou natolik, že paradoxně zachráníme lidí méně.

Jaké kapacity tedy máte?

Na začátku jsme měli jedenáct ventilovaných lůžek pro covid provoz, dnes je jich dvacet sedm. A to je prozatím náš strop.

Mluvil jste ale o dvou krocích…

Druhá věc, jak se snažit zachránit co nejvíc lidí, je triáž.

Tři plus jeden princip

Triáž. Třídění pacientů na ty, kteří dostanou šanci na nejvyšší intenzivní péči, a na ty, kterým bude poskytnutá „jen“ paliativní péče. Otázkám na triáž se mnozí lékaři i šéfové nemocnic snaží vyhýbat.

Já se otázce nevyhnu, když mi dáte prostor to vysvětlit.

Velmi ráda. Čím začneme? Tím, že do určité míry dochází k „třídění“ i za běžného provozu intenzivních jednotek? Expertky na paliativní péči mi jednou v rozhovoru řekly: „Ne vše, co udělat v medicíně umíme, udělat máme.“

Ano. Intenzivní péče je mocná, ale není pro každého prospěšná a vhodná. Za normálního stavu, kdy nemáme žádná kapacitní omezení, přijímáme pacienty, u kterých existuje realistická naděje, že jim intenzivní péče může prospět, tedy že jim zachrání život. Pacienti za to totiž platí určitou cenu.

Jakou?

Byť se snažíme sebevíc, pobyt v intenzivní péči je spojený s diskomfortem, se ztrátou lidské důstojnosti, hadice zavedené do různých částí lidského těla nejsou ničím, co by si kdokoliv z nás přál, kdyby…

Kdyby nešlo o život.

Proto se snažíme intenzivní péči vystavovat lidi, u kterých je realistická šance, že se do života vrátí. Jsou pacienti, kde ta šance – z pohledu statistiky – není. Sedmdesát procent pacientů přijatých do intenzivní péče se za normálních okolností vrací do života.

Třicet procent umírá. Ale jen menšina z nich na selhání během terapie, u většiny dojdeme do bodu, kdy si řekneme, že jsme to zkusili, ale vidíme, že nevyhrajeme. Že ten člověk umírá. A umře, ať děláme, co děláme, takže pokračování by bylo jen prodlužování umírání. Pak mluvíme o bezúčelné terapii, která není v nejlepším zájmu pacienta. A přejdeme na léčbu soucitnou.

Tedy aby pacient umíral důstojně, bezbolestně a blízcí měli šanci se rozloučit?

Ano, snažíme se maximalizovat komfort, nezavádíme další hadice a trubičky, naopak odstraníme, co odstranit jde, aby pacient neměl deformovanou tvář. Snažíme se, aby se s ním blízcí mohli rozloučit, aby ho nic nebolelo. Není to nejlepší způsob umírání, ale snažíme se minimalizovat škody. Za normální situace jsou tři principy, podle kterých se rozhodujeme o přijetí do péče i pokračování léčby.

„Máme ještě jednu motivaci, srdíčkový projekt. Strašně moc lidí umírá, tak za každý zachráněný život vystřihneme z barevného papíru srdce, napíšeme křestní jméno a datum propuštění z intenzivní péče,“ říká František Duška. „Na křížky bychom potřebovali o něco větší nástěnku.“ Foto: FN Královské Vinohrady

Jaké principy to jsou?

Prvním je prospěch pacienta. Druhým princip pacientovi neškodit, nedělat zásahy, které mu mohou ublížit, aniž mu to přinese zlepšení. A třetí je princip autonomie, maximální soulad s postoji pacienta, pokud se vyjádřit může, a s tím, co vypovídá rodina. „Víte, maminka nikdy nechtěla být závislá na péči ostatních a nechtěla přežívat bezmocná v nemocnici.“ Tyhle principy platí, a to i v situaci, kdy se zdroje smrskávají.

Ale?

Ale přibude princip čtvrtý:

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Zdravotnictví

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější