Jak první dáma fantasy vykázala realismus do kouta
Ursula K. Le Guinová byla téměř po celou svou šest dekád trvající spisovatelskou kariéru první dámou světovou fantastiky – a jednou z nejdůležitějších amerických autorek vůbec. Sbírka Gwilanina harfa představuje fascinující průřez její tvorbou.
Ursula K. Le Guinová se narodila v roce 1929 v kalifornském Berkeley. Její otec byl antropolog a matka vystudovaná psycholožka, která se v pozdějším věku stala úspěšnou spisovatelkou. Mimochodem, její nejznámější dílo vypráví příběh Ishiho – posledního příslušníka kmene Yahi, který byl zcela vyvražděn bílými kolonizátory. Budoucí spisovatelka tak od mládí vyrůstala v intelektuálním prostředí, se spoustou knih, u nichž nezáleželo na žánru, a nejrůznějších vzorů – k návštěvníkům její rodiny patřil například i Robert Oppenheimer (později se stal předobrazem jedné autorčiny postavy). Právě jako se zvídavou holčičkou vstřebávající nejrůznější podněty jsme se mohli s Le Guinovou setkat v nedávno česky vydaném metatextovém románu Paula La Farge Noční oceán.
Není tedy náhoda, že v jádru jejích nejslavnějších románů stojí konflikt jedince s historií, náboženstvím, tradicemi nebo prostě s osudem i vlastními slabostmi a odvaha jít proti konvencím. V sérii Čaroděj Zeměmoří, původně psané pro mládež, záměrně ztvárnila obyvatele svého světa jako nebělošské. Díky románu Levá ruka tmy získala zase pověst člověka, který udělal pro povznesení fantastiky na úroveň velké literatury víc než Tolkien. Přesto krom několika sci-fi románů a zmíněné populární fantasy série Čaroděj Zeměmoří z jejího díla
