Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

České selhání s covidem: kde jsme, jak jsme se tam dostali, kdo za to může a kudy možná ven

Analýza: Může za všechno Babiš? Blatný? Nebo ještě Prymula? Nevstřícná opozice, která vládě hází klacky pod nohy? Česká láska k točenému pivu, která dává vzniknout stovkám nelegálních výčepů – ohnisek nákazy? Jsme totálně neukázněný národ, který se nedokáže podřídit a být alespoň chvíli solidární se slabšími? Nebo je to ještě nějak jinak?

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

(Aktualizováno 23. 2., 17:50) V mnoha jiných zemích také došlo k tomu, že se epidemie vymkla z rukou. Česko je však unikátní v tom, že se tak stalo na velmi dlouhou dobu a prozatím bez vyhlídky na zlepšení. Jak je to možné?

Nejsme banánová republika. Jsme Česká republika, jedna z nejbohatších a všestranně nejúspěšnějších (to je objektivní fakt) zemí světa. Není žádný vážný důvod, abychom byli s covidem v tak hlubokém průšvihu, v jakém jsme. K tomu je okamžitě nutné dodat, že kdyby lékaři, sestry a záchranáři nepracovali hodně nad rámec toho, co po nich lze slušně požadovat, byl by ten průšvih ještě hlubší. A že právě v těchto dnech významně vzrostla hrozba, že hlubší bude.

Jak se to stalo? Je řada lidí, kteří mají jasnou odpověď. Ta obvykle zní nějak jako „vláda“, „Babiš“, „národní povaha“ nebo naopak „je to celé podfuk“.

Ale ani naše vláda, přes všechny chyby, jichž se dopustila (a přes tu obrovskou, jíž se dopouští právě teď faktickou rezignací na řízení situace), není tak špatná, aby se tím vysvětlilo vše. K tomu je zapotřebí všestrannější analýza. Zde se o ni pokusím.

Co nás táhne ke dnu

Faktor Podíl na situaci
Charakter země: poloha, cestování… 5 %
Stav státní informatiky 5 %
Komunikace vlády a státního aparátu s občany 10 %
Konkrétní chybné kroky vlády (špatně načasovaná rozvolnění, řízení KHS, nedůslednost…) 15 %
Selhání části elit (akademická sféra, politici, celebrity) 20 %
Média 5 %
Neschopnost vlády účinně řídit státní aparát 10 %
Dlouhodobá krize důvěry (sem mj. patří ignorování protiepidemických opatření) 30 %
Výběr faktorů a jejich kvantifikace jsou osobním odhadem autora článku

Jsme opravdu tak špatní?

Hlavní příčinou epidemie koronaviru je koronavirus. Ta věta by se dala formulovat méně slabomyslně, takhle však vyzní důrazněji. Epidemie covidu-19 je především přírodní katastrofa. Lidé ji mohou svým chováním značně ovlivnit, ale nikdo – vláda, vědci, lékaři, farmaceutický průmysl, my všichni – ji nemůže ani odčarovat, ani zařídit, aby proběhla zcela neškodně.

Námitka: některé země přece procházejí pandemií velmi dobře

Ano. Jsou to ty, které disponují nějakou významnou odlišností od většiny. Austrálie a Nový Zéland jsou ostrovní země, vzdálené od velkých světových center, mohou se velmi účinně izolovat. Finsko, Norsko a Island mají nejmenší hustotu obyvatel v Evropě, disponují silným a bohatým sociálním státem, mohou se opřít o severskou tradici soběstačnosti a zodpovědnosti. Tchaj-wan, Jižní Korea, Singapur a Japonsko jsou velmi opatrné – protože zkušené – společnosti, pokud jde o ochranu před respiračními chorobami, uvyklé v tomto směru kázni. Všechny vyjmenované země nadto patří k nejbohatším a technologicky nejvyspělejším na světě. Úspěšně se s pandemií vypořádala i Čína, světově unikátní stát spojující špičkové technologie, podřízenost jedince celku a nulovou ochranu soukromí. Zároveň však platí, že čínské statistické údaje nemůžeme pokládat za zcela spolehlivé, a to a priori: znemožňuje to právě tamní uspořádání moci.

Nízké údaje o počtu nakažených a mrtvých v mnoha dalších zemích světa vypovídají hlavně o tom, že se v nich zanedbává testování a diagnostika. Jeden příklad za mnoho: Jižní Súdán vykazuje 7 úmrtí s koronavirem na milion obyvatel, tedy dvěstěpadesátkrát méně než Česko. (Méně extrémní příklady: Uzbekistán 18 úmrtí, Egypt 98, Indie 112, Ukrajina 567. Je málo pravděpodobné, že tato čísla postihují celou situaci v těchto zemích.)

Rámcem, se kterým dává smysl srovnávat Česko, je především Evropská unie a dále všechny ostatní vyspělé státy světa. Když zůstaneme u počtu úmrtí na počet obyvatel a vynecháme trpasličí státy, pak jsme za celé dosavadní období epidemie čtvrtí nejhorší na světě – po Belgii, Slovinsku a Spojeném království.

To znamená, že i kdybychom si všichni počínali zcela optimálně, stejně by se pandemie neobešla bez mnoha obětí na životech, materiálních a morálních škod. Kdybychom si všichni, vláda, občané atd. počínali aspoň průměrně dobře, měli bychom dopadnout stejně jako průměr Evropské unie. Průměrná hodnota počtu úmrtí na milion obyvatel v EU je vysoká, momentálně činí asi 1120 osob. V Česku to je ale 1835 osob. (Ani jedno z těchto čísel samozřejmě není konečné.) Těch 715 mrtvých na milion obyvatel, tedy asi 8500 mrtvých, k nimž se denně připočítávají další, to je nejstručnější a minimální možné vyjádření českého selhání.

Povrchní analýza: samotná čísla

Popsat, co se u nás stalo, je v základní rovině jednoduché. Všechno podstatné ukazuje graf se třemi křivkami, který shrnuje počet hospitalizací, počet propuštěných z nemocnic a počet úmrtí při hospitalizaci od začátku září 2020 do nynějška. Dalo by se k tomu použít také několik jiných grafů, obrázek by byl ale stejný.

Začněme tím, co na grafu není, tedy obdobím od začátku roku 2020 do začátku září. Počet úmrtí souvisejících s covidem-19 byl oproti podzimní krizi zanedbatelný: od začátku epidemie do 31. srpna 2020 u nás kvůli covidu zemřelo 426 osob, tedy polovina toho, co nyní za týden. V mnoha jiných evropských zemích proběhlo jaro mnohem hůře, zejména v Belgii, Španělsku, Itálii, Francii a ve Spojeném království.

Druhá vlna přišla do celé Evropy začátkem září. Citelně postihla opět Belgii a Spojené království, zejména však postkomunistické země střední a východní Evropy, jež vesměs – stejně jako my – prošly jarní vlnou velmi dobře: Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko.

Specifičnost české situace je zjevná v mezinárodním srovnání. V různých částech podzimu a zimy vyčnívají z grafu aktuálního počtu úmrtí různé země, ale jen naše křivka vypadá jako dvouhrbý velbloud. Užitečné je například srovnání s Belgií, kde probíhala epidemie v říjnu a listopadu prakticky stejně jako u nás – týž raketový nástup, průchod vrcholem na počátku listopadu a pak pokles. Obě křivky se od sebe ale odpojí v polovině prosince. Belgická dál klesá, česká se rozjíždí do nového exponenciálního stoupání.

Během podzimu a zimy tak u nás epidemie dosáhla zatím dvou vrcholů, prvního na přelomu října a listopadu, druhého kolem 10. ledna. V současné době pravděpodobně začínáme mířit ke třetímu vrcholu. Pokud se potvrdí nejnovější obavy z rozšíření britské mutace v Česku a současně dojde k rozvolnění, může nastat velmi vážná situace.

Jsme na tom jako všichni

Opakované zkušenosti z celého světa dokazují, že exponenciální fáze růstu se dá ubrzdit jen ve chvíli, kdy je na samém začátku, prakticky ještě neznatelná, pokud jde o zvýšený počet úmrtí. Je nezbytné ji rozpoznat ze subtilnějších signálů a jednat okamžitě – omezit kontakty mezi lidmi, zavést přísná omezení. Zde lidé často doplácejí na svou neschopnost představit si nelineární děje: každý den zpoždění se může proměnit v týden neřízeného růstu, rozhodují doslova hodiny.

Nelineární situace

Nelineární děje jsou takové, kde neplatí přímá úměrnost mezi vstupem a výstupem, mezi příčinou a důsledkem. Vzestupná fáze epidemie je příkladem nelineárního děje. Zde i jinde o ní mluvíme jako o exponenciále, což není zcela přesné, ale je to běžné a užitečné zjednodušení. Exponenciální děj roste tím rychleji, čím dál už došel, jeho postupné hodnoty tvoří geometrickou řadu jako například 1, 3, 9, 27, 81, 243. Poměr jejích dvou po sobě jdoucích členů je stálý, v tomto případě je jím číslo 3. Pokud je takovým poměrem číslo jen o málo větší než jedna, roste exponenciála po dlouhou dobu velmi pomalu, nakonec ale vždy zahájí strmý vzestup. Ve fázi pomalého růstu je snadné ji přehlédnout, ve strmé fázi je velmi těžké ji ubrzdit. Exponenciály jsou všude kolem nás (růst všeho živého, úrok na termínovaném účtu), jenže málokdy vidíme obě jejich fáze po sobě – většinou jsme v oblasti buď pomalého (úrok), nebo rychlého (chemické reakce) exponenciálního děje. Epidemie je pro většinu z nás první příležitostí – nepříjemnou, přesto poučnou – poznat delší část průběhu exponenciální křivky.

Jiným příkladem nelinearity jsou ohniska nákazy a superpřenašeči. Reprodukční číslo R udává počet nově nakažených jednou infekční osobou, jde však o průměr za populaci. Zejména v době omezujících opatření nenakazí valná část infekčních osob nikoho (protože se chovají ukázněně a zůstanou v karanténě), zatímco velmi malá část neukázněných nakazí velké množství dalších lidí. To je důvod, proč protiepidemická opatření nemusejí být účinná, přestože je většina lidí dodržuje. Menšina neukázněných stačí, aby to celé pokazila.

Všechny státní aparáty jsou z principu těžkopádné, některé země se však během loňského roku naučily s exponenciálním růstem zacházet. Naše očividně ne, protože mu podlehla dvakrát. Obě ta podlehnutí mají svá jména: v říjnu se omezení odkládala až po krajských a senátních volbách, v prosinci se vláda rozhodla pro předvánoční uvolnění obchodů a služeb. Zdůvodnit třetí exponenciálu, která možná začíná právě teď, bude těžší, pokud nechceme připustit, že jde už o známku všeobecného rozkladu a rezignace na kontrolu situace.

To je však pořád jen popis grafů a opakování nedávné historie. Přejít od „co se stalo“ k „proč se to stalo?“ vyžaduje především vyloučit ty faktory, které spoluurčují průběh epidemie všude na světě, a soustředit se jen na ty, které jsou specifické pro naši domácí situaci.

Co tedy není pro Česko unikátní? Na prvním místě virus sám. Všude se projevuje zhruba stejně, což víceméně platí také o jeho známých mutacích. Má dvě zásadní záludnosti, které určují charakter epidemie: nemocní šíří nákazu dřív, než se projeví příznaky (a někdy, aniž se projeví příznaky); a závažnost průběhu je velice rozmanitá, mnoha lidem virus ublíží jen málo, což vede k podceňování situace.

Unikátní není naše nezkušenost, s epidemickou situací tohoto rozsahu se ještě nesetkal nikdo na světě.

Unikátní není nedostupnost léků (specifická léčba covidu neexistuje nikde na světě, symptomatická se provozuje všude v zásadě stejným způsobem včetně občasných experimentů s neschválenými léky, což u nás zastupuje např. Isoprinosine a Ivermektin).

Unikátní není dostupnost vakcín – dostáváme je ze společné evropské objednávky ve stejném rytmu a stejném poměrném množství jako všechny ostatní členské země EU.

Žádným z těchto faktorů nelze české problémy s covidem vysvětlit. Specifika musíme hledat jinde.

Něco ale děláme jinak

Každý výběr faktorů, které jsou příčinou české covidové krize, je nevyhnutelně subjektivní. Pokus kvantifikovat jejich závažnost je ještě subjektivnější a spornější. Pokusím se alespoň stručně popsat, čím jsem se v této úvaze řídil.

Šlo mi hlavně o to, abych našel faktory, které jsou navzájem oddělené, nesplývají jeden s druhým, není mezi nimi příčinná souvislost. Takový řez se nedá provést zcela čistě, na to je lidská společnost propojena příliš hustě. Zejména poslední z níže uvedených faktorů, který je zároveň nejzávažnější, se od těch ostatních nedá oddělit, přesto žije i svým vlastním životem a výslovně uveden být podle mého soudu musí – nelze ho redukovat například na nespokojenost s touto konkrétní politickou reprezentací.

Číselné stanovení, který faktor je jak závažný, je pochopitelně jen velmi přibližné. Přispěly k němu myšlenkové experimenty („co by se stalo, kdyby…“) a porovnání s okolními zeměmi. Obzvlášť užitečné bylo po nějakou dobu srovnání se Slovenskem (teď už méně, protože obě země dospěly do podobně špatné situace a ničím podstatným se neliší).

1. Charakter země: poloha, cestování… (podíl na situaci 5 %). Česko leží uprostřed Evropy na křižovatce důležitých cest, má velmi otevřenou ekonomiku se značným objemem importu a exportu. Denně přijíždějí a odjíždějí stovky kamionů, řada lidí („pendleři“) pracuje v zahraničí.

2. Stav státní informatiky (podíl na situaci 5 %). Systémy e-governmentu jsou dlouhodobou slabinou české veřejné správy. Koronavirová krize je velmi náročná na rychlé sdílení a vyhodnocování dat. Kdyby bylo k dispozici, umožnilo by operativně řídit situaci, plánovat kapacity, sdílet různě odstupňované informace, budovat rychlá nadstavbová řešení, propojovat databáze. Tyto činnosti jsou při dnešním stavu informačních systémů státu buď nemožné, nebo pracné a zdlouhavé. Základním nástrojem sdílení dat, přinejmenším na manažerské úrovni, je excelová tabulka zaslaná e-mailem. Právě epidemie je přitom snad nejdokonalejším učebnicovým příkladem situace, kde práce s daty, jejich vytěžení, může představovat celý rozdíl mezi úspěchem a nezdarem.

3. Komunikace vlády a státního aparátu s občany (podíl na situaci 10 %). Den za dnem opakovaně zažíváme situace, kdy ministři, předseda vlády a další vysocí státní úředníci říkají a píší věci, jež jsou navzájem v rozporu. Informace jsou často nesrozumitelné a dvojznačné, velmi často nevstřícné. Nevzbuzují důvěru a nejsou prakticky použitelné. Vládní komunikace by během epidemie měla především navodit atmosféru vlídnosti, pochopení a profesionality. Vláda by měla neustále dávat najevo, že problémy občanů chápe, dávat jim spolehlivé a srozumitelné informace. Měla by jim umožnit, aby s rozumnou mírou spolehlivosti věděli, co se chystá, a mohli tomu přizpůsobit své osobní plány. Klíčové agendy, v tuto chvíli zejména očkování, by měly být vzorem uživatelské přívětivosti. Odborné otázky by se neustále měly pečlivě a srozumitelně vysvětlovat. Nic z toho se neděje.

4. Konkrétní chybné kroky vlády (podíl na situaci 15 %). Je řada věcí, které vláda udělat nemohla, ač bychom si přáli, aby je udělala. Nemohla je udělat většinou buď proto, že nemá křišťálovou kouli k pohledu do budoucna (hned je však nutno dodat, že má dílčí indikátory pohledu do budoucna, jenže jim málokdy věnuje pozornost); anebo proto, že nedisponuje potřebnými pravomocemi, nemůže obcházet zákon.

Jsou však věci, které vládě právem vyčítat lze.

  • Po úspěšném potlačení jarní vlny vláda neanalyzovala ani příčiny tohoto úspěchu, ani cenu za něj. Zpětně je jasné, že o jarním průběhu rozhodlo včasné uzavření škol, obchodů, omezení kontaktů mezi lidmi. Stejně tak je jasné, že vláda se z toho buď nepoučila, nebo si tento mechanismus vůbec neuvědomila. Nevyvodila však ani závěry z toho, kolik stojí lockdown nejen finančně, ale také morálně, společensky – že je omezeným zdrojem, který se časem spotřebuje.
  • Jaro ukázalo zásadní úlohu testování a trasování. Vláda nepodnikla nic, co by posílilo kapacity těchto činností pro podzimní vlnu. Mohla a měla materiálně a personálně vybavit hygienické stanice (a získat větší pravomoci při jejich řízení), podpořit trasovací aplikace v mobilních telefonech a jejich provázání s hygienickou službou, propracovat systém odběrových míst a analytických laboratoří.
  • Vláda bagatelizovala význam jasného varovného znamení, kterým bylo velké letní ohnisko nákazy v Karviné. Nevyužila je například jako test systému včasného varování.
  • Vláda (speciálně u tohoto bodu je však nutné zdůraznit spoluúčast opozice) z čistě politických důvodů odložila nástup podzimních ochranných opatření až za senátní a krajské volby. Zmeškala tím nástup exponenciály, kterou už zastavit nedokázala. Totéž platí o předvánočním rozvolnění.
  • Zákazy a jejich opětovné uvolňování by měly být prvním krokem, po němž následuje „jak na to“ (jak podpořit online výuku ve školách, jak během lockdownu připravit školy na omezenou prezenční výuku, jaká hygienická a organizační opatření k tomu budou zapotřebí; jak přesvědčit většinu lidí, aby si vzali za své zásadu RRR; jaká pravidla doporučit pro různé typy pracovišť…). U nás byly zákazy často krokem jediným: nějak se zařiďte.
  • Vláda neoceňuje práci zdravotníků v první linii ani morálně, ani finančně.

Mimořádně závažným selháním, patrně nejzávažnějším za celé období epidemie, je nynější rozhodnutí uvolnit některá omezení. Jeho kombinace s přetíženými nemocnicemi a s počínající převahou nakažlivější britské mutace viru může být doslova smrtící. Odpovědnost za toto rozhodnutí tentokrát nese jak vláda, tak parlamentní opozice. Politici všech tří hlavních táborů dali přednost partikulárním zájmům před dohodou v zájmu občanů a státu.

5. Selhání části elit (podíl na situaci 20 %). V kritických situacích roste význam neformálních autorit. V krizi zdravotního charakteru jimi jsou často lékaři. Někteří z nich značně přispěli ke zhoršení situace tím, že ji opakovaně bagatelizovali, obvykle zcela mimo svou odbornou kompetenci. V situaci, kdy bylo veřejnosti třeba vyjasňovat a vysvětlovat, napomohli zmatku a nedůvěře, což zaštítili svými doktoráty, profesurami, funkcemi a nepochybnou dobrou pověstí – jenže v jiném oboru. Umožnili tak velkému množství lidí pohodlně ignorovat elementární bezpečnostní opatření, protože pan doktor či dokonce pan profesor je taky proti rouškám, taky zpochybňuje smysl očkování, taky tvrdí, že onemocnět covidem není pro většínu lidí nijak nebezpečné. Rozsah škod, které lze způsobit takovým zneužitím magie bílého pláště, se těžko podaří vyčíslit.

Podobně negativní roli hrají někteří politici a společenské celebrity. Nikdo jim neupírá právo na názor a jeho veřejnou prezentaci; zároveň je však třeba říci, že pokud své omyly a subjektivní soudy vydávají za fakta, pak hrají v epidemii za virus, ne za lidstvo.

6. Média (podíl na situaci 5 %). Hlavní selhání médií souvisí s předchozím bodem. K povaze a funkci médií patří dávat prostor i okrajovým a kontroverzním názorům. Novináři by jim však měli umět oponovat, klást správné otázky, nutit zpovídané, aby vyložili karty na stůl, aby ukázali, z jakých zdrojů čerpají. Senzacechtivost uprostřed epidemie je známkou špatného média.

7. Neschopnost vlády účinně řídit státní aparát (podíl na situaci 10 %). Setrvačnost v činnosti úřadů, lpění na zaběhaných postupech, malá koordinace mezi resorty i uvnitř nich, celková neefektivita velké části státního aparátu – to není problém vlády samotné, to je samostatná položka. Vláda by ovšem měla být schopna státní byrokracii řídit a převést ji do krizového režimu. Přes celkem upřímně míněnou snahu se jí to nepovedlo. Jedním z drobnějších, ale užitečných příkladů je nynější průběh očkování. Přestože jsou k dispozici vakcíny a přestože na rychlosti velmi záleží, o víkendech se očkuje zhruba desetkrát méně než ve všední dny. Nejsou lidé, není jim z čeho zaplatit přesčasy a víkendové směny, řešení očividně nikdo nepromýšlel dopředu.

8. Dlouhodobá celospolečenská krize důvěry (podíl na situaci 30 %). Česká společnost se štěpí podle více než jedné linie zlomu. Prakticky už neexistuje otázka, na jejímž řešení by se shodla velká většina společnosti, což se týká nejen názorových, ale i ryze faktických sporů. Podobná situace panuje v řadě dalších západních zemí, není českým specifikem.

U nás je však tento problém zesílen několika dalšími faktory: uzavřeností a zahleděností do sebe (příliš málo lidí sleduje zahraniční média, ovládá cizí jazyky, vnímá širší než domácí realitu); osobnostmi vedoucích politiků, kteří polarizují společnost až k nemožnosti domluvy (Babiš, Zeman); tradicí nedůvěry k autoritám všeho druhu; tradicí neúcty k psaným i nepsaným pravidlům; a nejnověji také velkou individualizací společenského života, popíráním samotné existence společných zájmů a povinností. Úhrnem vzato, jsme demoralizovaná a segmentovaná společnost, kde většina lidí hraje sama za sebe a na sebe. Politické a společenské elity v tom jdou příkladem. Pro takovou společnost je tragédií, je-li postavena před problém, který se dá vyřešit jen spoluprací, důvěrou a vzájemnými ústupky.

Konkrétně se to pak projevuje tím, že protiepidemická opatření prostě nefungují. Situace je blízká vězňově dilematu z teorie her: jako celku by nám prospělo, kdybychom se omezili, dodržovali všechna ochranná opatření. Hodně lidí ale odmítá svým malým dílem nepříjemností přispět. Ignorování opatření se dokonce občas pokládá za ctnost, za projev svobodomyslnosti, samostatného myšlení, protivládního stanoviska. Podpora infekce se tak stává politickým postojem.

Po přepočtu lze náš odhad shrnout takto: na české koronavirové krizi se asi třiceti procenty podílí dlouhodobé nastavení země a společnosti. Kolem dvaceti procent připadá na selhávající mimopolitické aktéry – elity a média.

Padesát procent pak zbývá na politickou reprezentaci, kde větší část odpovědnosti, řekněme 35 až 40 % celku, připadá na vládu, zbytek na opozici. Kdykoli se v souvislosti s virem mluví o selháních vládní politiky, je třeba připomenout, že Babišova vláda je menšinová. Za všechny její chyby proto nevyhnutelně nese svůj díl spoluzodpovědnosti opozice, jejíž moc je v tomto rozdělení sil značná – samozřejmě ne celá opozice stejnou měrou, role jednotlivých stran se lišila případ od případu, odpovědnost komunistů je dlouhodobě největší. Samostatná politická analýza zaměřená jen na roli a postupy opozičních parlamentních stran během epidemie by byla velmi užitečná. Očividná neschopnost domluvy na společném postupu proti epidemii mezi vládou a opozicí je nepěknou lekcí pro miliony bezmocných diváků – o jejichž zdraví a životy jde. Stejně jako snaha obou stran přesvědčit nás, že vina je výlučně na té druhé.

Co teď a co potom

Situace je nyní velice špatná. Kdosi již podotkl, že ministr zdravotnictví v podstatě rezignoval na vše kromě funkce. Je to výstižná formulace a netýká se jen jednoho ministra. Pokud vláda schválí v tomto stupni epidemie rozvolňování a nepokusí se ho aspoň kompenzovat pravidly a nástroji na minimalizaci škod – od dobré a naléhavé komunikace po plexiskla oddělující ve třídě žáky od sebe –, pak fakticky rezignovala jako celek.

Jestli naopak chce vláda znovu získat nad situací kontrolu a napomoci řešení krize, pak jí lze doporučit několik konkrétních kroků. Týkají se však nás všech, přispět svým dílem může a měl by každý a kdokoli.

Podle časové naléhavosti lze další kroky rozdělit do tří skupin.

Krátkodobé: je nezbytné minimalizovat počet obětí na životech. Vláda a opozice se de facto dohodly, že kvůli svým politickým zájmům a kvůli neschopnosti vyjednat kompromis zahodí jediný účinný nástroj zachraňující životy, tedy přísný, časově omezený lockdown celé země.

Střednědobé: je zapotřebí co nejrychleji proočkovat co nejvíce lidí. Prozatím je pravděpodobné, že úzkým místem bude očkovací kapacita – místa a zdravotníci –, nikoli nedostatek vakcín. Vláda a veřejná správa by měly pro zprůchodnění očkování udělat maximum, hledat nekonvenční a improvizovaná řešení. Cíl vyhlášený Evropskou unií, tedy proočkovat většinu společnosti do konce léta, bychom rozhodně měli splnit.

Dlouhodobé: naše společnost vyjde z epidemie poškozená ve větším rozsahu a po více stránkách, než si nyní uvědomujeme. Země bude zatížená enormním státním dluhem. Dosud neznámé, ale bezpochyby velké množství živnostníků a podnikatelů zkrachuje. Vše, co souvisí s turistickým ruchem, bude živořit. Hodně lidí utrpí dlouhodobé psychické újmy, což se týká zejména zdravotníků.

Už teď je také potřeba počítat s tím, že ani očkováním covid úplně nekončí, že bude stále potřeba dodržovat nějaká základní bezpečnostní pravidla, že návrat starých časů se vším všudy se odkládá na hodně dlouho, že na veřejnosti budeme nejspíš přinejmenším v rizikových prostorách ještě nějakou dobu nosit roušky. To bude samo o sobě zdrojem frustrace.

Vyrovnat se s takovou situací představuje velký objem práce a musí se s ní začít nejpozději dnes: předvídat problémy a navrhovat řešení od podpory vzniku nových pracovních míst a restrukturalizace některých odvětví ekonomiky až třeba po úpravu školních osnov.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Budeme se nacházet mezi jinými, podobně poškozenými zeměmi v poněkud proměněné Evropě. Budeme si v ní muset – ale tím pádem také moci – znovu najít své místo. Může být nadějné nebo podřadné, obě cesty jsou nám nyní otevřeny. Snad to nebude tak těžká volba.

Aktualizace: 23. 2. jsme opravili a upřesnili počet covidových úmrtí na milion obyvatel v Česku a s tím související výpočet rozdílu v tomto ukazateli mezi Českem a průměrem Evropské unie. Toto číslo se však denně mění.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Covid-19

TOP

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější