Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nežít jen pro sebe

Jan Sokol byl proti tomu, aby se papírové stravenky změnily na elektronické. Argumentoval tím, že on ty papírové potřebuje, protože je dává bezdomovcům. Foto: Hana Mahlerová
Jan Sokol byl proti tomu, aby se papírové stravenky změnily na elektronické. Argumentoval tím, že on ty papírové potřebuje, protože je dává bezdomovcům. Foto: Hana Mahlerová

Věta z titulku byla v roce 2016 vybrána jako motto diskuse uspořádané při příležitosti udělení mezinárodní ceny Nadace Vize 97 Janu Sokolovi. Měl jsem tu čest jí předsedat. Řekl jsem tehdy, že by tato věta mohla sloužit jako Sokolovo celoživotní krédo.

Teď, když Jan Sokol zemřel v požehnaném věku bezmála pětaosmdesáti let, mi to připadá trochu nepřípadné, snad pro ten nabádavý infinitiv. Ano, Jan Sokol vskutku nežil svůj život pro sebe, a byl to dobrý a dlouhý život. Ale co my, které tady zanechal ve svrabu, jenž jako by dával dostatek důvodů k tvrzení, že umřel proto, že se na to, jak si tady kolektivně vedeme, dál už nemohl dívat?

Když jsem v pondělí pozdě v noci usínal, napadlo mě, už zpola ve snu, že je to patrně poslední mrazivá noc letošní zimy, kdy obvykle někdo důležitý zemře; budu-li to já, pak umřu ve spánku a budu na tom ze všech nejlíp. To, že umřel Jan Sokol, mne včera překvapilo jako blesk z čistého nebe.

Je to zvláštní, nikdy mne nenapadlo, že by Honza, jak mu všichni známí říkali, mohl umřít, do té míry byl na něj spoleh, patřil k jistotám života jaksi samozřejmě: vždycky jsem doufal, že to bude on, kdo, až já umřu, najde pro mne pár dobrých slov, a myslel jsem si, že v tomto ohledu mám vystaráno.

Foto: Lukáš Erba

Tohle nedopadlo.

Nekrolog

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější