Pohotový samorost, který si nehrál na hvězdu. Ota Černý vtipkoval i o milovaném Kladnu
V sedmdesáti sedmi letech zemřel televizní moderátor a novinář Otakar Černý. Na výraznou osobnost české žurnalistiky vzpomíná spolupracovník Deníku N Pavel Procházka.
Otakara Černého jsem poznal coby mladý redaktor tehdejšího Československého sportu ještě před sametovou revolucí. Přestože byl o patnáct let starší a mohl mě přehlížet, jako to s oblibou dělávali jeho kolegové z Československé televize (ČST), ihned mi nabídl tykání.
Chlapíka, s nímž byla neustále legrace a který ze sebe chrlil jednu veselou historku za druhou, jsem si od první chvíle vážil. Přestože po práci televizního sporťáka velice toužil, směl být před listopadem jen externím spolupracovníkem ČST.
Na vojně totiž podepsal rezoluci proti vstupu spojeneckých vojsk do Československa v roce 1968 a také odmítal vstoupit do KSČ, což byla zásadní podmínka pro práci na Kavčích horách. Skutečnost, že vyhrál v roce 1971 v ČST konkurz, mu tak byla k ničemu. Husákova normalizace nabírala na síle.
Kladeňák Ota tak sice jezdil s mikrofonem, ale pro své reportáže dostával ve vysílání jen velmi málo prostoru. Jeho pověstný a někdy i vysmívaný úsporný styl otázek, který si po roce 1989 přenesl i do politických diskusních pořadů Co týden dal či Debata, vznikl tím, že ze sebe nedělal televizní hvězdu. Jednoduše chtěl, aby co nejvíce mluvili zpovídaní.
Pamatuji se, jak na ruzyňském letišti po návratu fotbalistů Dukly Praha z jednoho pohárového utkání vytočil tehdejšího trenéra armádního týmu Jiřího Lopatu stručným, ovšem zcela výstižným dotazem:
