Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Táta umřel sám. Bez covidu a beze mě

Ten den se držel za madlo. Zdálo se mi, že se drží za život, že to ještě nevzdal. Foto: Iva Zímová
Ten den se držel za madlo. Zdálo se mi, že se drží za život, že to ještě nevzdal. Foto: Iva Zímová

Byl starý, nemohoucí, ale stejně se mu „tam“ nechtělo. Rád mával a držel dceru za ruku. Někdy si k němu lehla do postele a smáli se. Jen tak. Pak už ani nic jiného nedokázal. A když „to“ přišlo, nebyla tam. Nepustili ji k němu, aby ho nenakazila.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Návštěvy byly zakázané. Iva Zímová, dcera dvaadevadesátiletého Jaroslava Zímy, zavolala sociálnímu pracovníkovi jednoho z plzeňských domovů důchodců. Bylo jasné, že otcův čas se krátí. „Chtěla bych ho vidět…“

„To by chtěl každý,“ cituje dcera hlas, který slyšela z telefonu. „Váš otec ještě neumírá,“ dodal. A návštěvu nepovolil.

Jaroslav Zíma zemřel měsíc poté.

Pes skákal a skákal

„To jsem já. Já. Tvoje Iva! Dcera. Tatí, já…,“ křičí. Chvílemi se směje sama sobě, jak mluví s vlastním tátou tónem, který používáme, když oslovujeme batolata. Jen nemusíme tak hulákat. Děti obvykle slyší dobře.

Iva napíná hlasivky, až jí na krku vyskakují žíly. Na druhé straně telefonu zní se stejnou intenzitou, jen o něco výše posazený hlas sestřičky: „Pane Zíma. Otevřete očička. Otevřete. Volá vám dcera. Dcera Iva!“

Stařec otevře oči. Má víčka těžká jako pytle s cementem. A zaposlouchá se do zpěvu nepříliš školeného hlasu, který se ve vyšších polohách třese jako sulc a do nižších se kvůli vzrušení nedostane. Ten, kdo si to přeje, vidí na jeho ústech náznak úsměvu.

„Skákal pes… tati. Skákal pes. Tati… zkus to. Skákal…“ Nezkusil. Ale zamával. Pak usnul.

Po celý podzim, každý den v jednu hodinu se mohli příbuzní obyvatel plzeňského domova důchodců vrhnout na své telefony a volat na jedno číslo s nadějí, že se jim povede vtěsnat do mezery mezi volajícími. A pak měli pár minut, během nichž mohli prostřednictvím obrazovky tabletu dělat na svého dědečka či babičku opičky, grimasy, posílat jim srdíčka či je virtuálně hladit po hlavě.

Iva volala každý den. Když bylo obsazeno, zkoušela to tak dlouho, až se jí to povedlo. Pak sestřička šla a držela tatínkovi displej tabletu před obličejem. Ale co starý muž viděl, to se už nikdy nikdo nedozví. „Snad mě,“ doufá Iva Zímová, česko-kanadská fotografka.

Dvaadevadesát je požehnaný věk a nad smrtí takhle starého člověka každý, kdo ho nezná, obvykle ledabyle mávne rukou a pronese nějaké to moudro, jako: „Tak to má být… horší je, když umírají mladý.“ Foto: Iva Zímová

Tenhle příběh je zvláštní i proto, že v něm covid sice hraje důležitou roli, ale jaksi není přítomen. Ani Iva Zímová, ani její otec covid nikdy neměli, nesetkali se s nikým nakaženým, necestovali do zamořených oblastí. Prostě – nesměli se vídat, protože existovala možnost, nebezpečí, předpoklad, že by jeden druhému mohli ublížit. Z hlediska pandemické strategie zcela správné a pochopitelné, z hlediska umírajícího, který nechce být ve své poslední pozemské minutě sám, tragédie. Věčná, nenapravitelná, fatální v tom nejpravějším smyslu slova.

Stárnutí s pexesem

Jaroslav Zíma byl na dceru vždycky pyšný. Miloval její fotografie, a dokud mohl, chodil na všechny výstavy a dmul se pýchou, že i jeho geny se podílely na umění, kterým její dílo bezesporu je. Když viděl, že se potřebuje vypravit k Eskymákům nebo do Banátu, přidal jí na cestu. Nikdy neřekl: „Proč se neživíš něčím pořádným? Něčím, co vynáší?“

Stárnul s noblesou. Prostě tak nějak zpomaloval. Iva za ním jezdila do Plzně a hráli hry. Třeba pexeso. Aby prý nebyl dementní.

Jeho dvouleté odcházení začalo v srpnu 2019 pádem ze žebříku, mrtvicí, ztrátou hbitosti, mobility a bystrosti.

V jeho očích bylo znát, že rozumí, vnímá a ví. „Jela jsem za ním hned, jak se to stalo. V nemocnici ležel s pusou nakřivo a oči mu svítily. Poznal mě hned. Už nikdy ale

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

TOP

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější