Česká společnost se rozpadá ve škole, ne u voleb. Často hledáme strašáky tam, kde nejsou
Věci, které štěpí českou společnost, jsou často málo viditelné a podceňované. Naopak společnou mluvu Češi nacházejí tam, kde si často nalháváme mýtus nesmiřitelných polarizací. Tedy v reálné politice. Ve svém textu pro Deník N na to upozorňuje sociolog Daniel Prokop.
V Česku je nejnižší chudoba v Evropě, příjmy rostou a jejich nerovnost se moc nezvyšuje, inflace zůstává nízká, vzdělávání je veřejné a tím nabízí rovné šance. Tak by asi vypadal obrázek o spokojeném Česku 100 let po vzniku první republiky. Tedy pokud v omalovánce vybarvíme jen tvary dané hlavními ukazateli a detailům raději nevěnujeme pozornost. Všechnu politickou polarizaci a společenskou nedůvěru pak máme chuť připsat české národní povaze, dědictví komunismu či manipulaci politiků a hybridní válce. Problém je, že tímto jen vytváříme další mytologie. Podrobná omalovánka leccos z politického napětí vysvětluje.
Co nás rozděluje
Extrémní chudoba je v Česku relativně řídká. Těžkým materiálním strádáním v roce 2017 trpělo kolem čtyř procent Čechů. Výzkumy na toto zaměřené ale probíhají jen v bytových domácnostech a účast v nich je dobrovolná. Když přičtete obyvatele z ubytoven, azylových domů a dalších nebytových forem a vyloučenou populaci, jež výzkumům často uniká, relevantní odhad bude 6–8 % Čechů ohrožených těžkou chudobou. V Evropě jsme v těchto ukazatelích v lehkém nadprůměru. Problémy ale leží jinde.
Hodně lidí je chudobě na dohled – zhruba 28 % si nemůže dovolit nenadálé výdaje ve výši 10 tisíc korun. Tato část Čechů je kromě omezených možností postižena dalšími skrytými riziky.
Prvním je struktura inflace. V Česku není vysoká, ale zdražují věci, které si domácnosti nemohou odpustit. Potraviny mezi lety 2005–2017 podražily o 40 % (v EU jen o 28 %), bydlení o 68 % (v EU o 36 %) a výdaje na zdraví o 61 %. Pro chudší pětinu domácností znamenají tyto povinné výdaje větší část rozpočtu než pro lidi bohaté. Inflace skrytě krade v jejich domácnostech, a to má vliv i na nerovnost.
Druhá věc jsou dluhy. České domácnosti patří celkově k nejméně zadluženým v Evropě, chudší část obyvatel je ale často předlužená. Lidé žijící v sociálně vyloučených lokalitách v Česku přiznali v průzkumu z roku 2011 výrazně více půjček a dluhů než lidé v mnohem zanedbanějších ghettech na Slovensku či na Balkáně. Lišili se v tom, že měli často spotřební úvěry od nebankovních a lokálních poskytovatelů. Ty byly často skrytými sankcemi a náklady na vymáhání navýšeny na desetinásobky původní výše a o jejich regulérnosti rozhodovali místo soudu rozhodci, často napojení na