Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Majitel pohřebního ústavu: V garáži přehazují babičky z drahých rakví do papírových. Porušuje se úplně všechno

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Jaroslav Mangl vlastní pohřební ústav Elpis. Jeho kancelář sídlí pár metrů od Vinohradské nemocnice, celé zázemí včetně márnice má ale v Kostelci nad Labem. Velká firma, která na poslední cestu vypravovala i bývalého prezidenta Václava Havla, považuje anticovidová opatření za „pitomost“ a řídí se i v dnešní době jen pohřebním zákonem. Chystá se tu třeba pohřeb pro tři stovky lidí.

Usazujeme se ve vinohradské kanceláři a v tu chvíli fotografa napadne, že bychom se mohli přemístit rovnou k Brandýsu a vidět, jak funguje pohřební služba, která se na naši návštěvu už od rána nepřipravuje. Jaroslav Mangl pokrčí rameny a za dvě minuty už v jeho autě začínáme rozhovor.

Jak se daří velké pohřební službě v době pandemie?

Otázkou není, jak je velká, ale jak je vedená. To je důležité – ten důvod, proč to člověk dělá. Jestli to děláte jako poslání, nebo jako byznys.

Předpokládám, že vy budete mluvit o poslání. Ne že to máte jako byznys.

My to samozřejmě děláme jako poslání. Jsme věřící.

Kdo „my“?

Je to rodinný podnik. Ale když to řeknu pejorativně, nejsme žádní černoprdelníci. A ekonomická stránka věci je pochopitelně zcela jasná. Máme přes třicet zaměstnanců a ti každého dvanáctého chtějí svoji výplatu a my také. Primárně se to ale snažíme dělat jako poslání. Já tu práci dělám od roku 1985.

Kolik vám bylo?

Třicet.

Jak k takové práci mladý člověk přijde?

To je jednoduché: nebyl jsem tady dobře zapsaný. Myslím politicky. Já jsem nemohl dělat ani u dobytka. Strana a vláda rozhodly.

Co jste provedl?

Byl jsem státní zaměstnanec a z toho rozjetého rychlíku jsem vystoupil s tím, že jsem změnil politický názor. A to se neodpouštělo.

Jakou pozici jste ve státní službě zastával? Co jste dělal?

Byl jsem policajt. Já jsem nastupoval k policii po těch krizových letech, kdy byly čistky, a znal jsem Veřejnou bezpečnost úplně jinak. Když jsem se ale vrátil ze školy, najednou tam bylo něco jinak. Starší ročníky si určitě budou pamatovat, že polkly naprázdno, když viděly policajta. A já jsem tohle už nechtěl dělat. Abych někoho strašil a buzeroval… To ne. Takže jsem si to vybral já sám a zaplatil jsem za to.

A vybral jste si místo toho pohřebnictví, které vám přirostlo k srdci?

Ne. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vždycky se po čtrnácti dnech ozvala kádrovka a mohl jsem zas jít. A když jste nepracoval, mohli vás zavřít.

Ekologická urna. Na dno upravený popel, potom hlína a sazenice. Zhruba za měsíc se papírová urna v zemi rozloží. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Paragraf o příživnictví.

Ze zoufalství jsem pak narazil na inzerát, že na Praze-západ hledají brigádníka do pohřební služby. Přišel jsem tam a řekl vedoucímu všechno na rovinu. Jemu to nevadilo. Zaučil jsem se tam. Dělal jsem všechno. Řidiče, vozil jsem rakve, nebožtíky… Tam jsem k tomu přičuchnul. Strana a vláda pak za několik let přitlačily a nezbylo mi nic jiného než odejít. Zdrhnul jsem jim přes Balkán do Německa. A bylo to. Tam jsem taky pracoval v pohřebních službách. Jsem s tím spokojený, našel jsem se v tom. Pomáháte lidem.

Ale je to neustálá konfrontace se smutkem…

To mi nevadí. Řekněte mi, kolik procent svého života jste prožila ve štěstí? A kolik procent vašeho života to zas tak úplně super nebylo, protože tam byl pořád nějaký problém?

Ty dvě věci se přece nevylučují. Štěstí a problémy, to může fungovat dohromady. Nechci se dopouštět nějakých klišé, ale jde o to, jak se k těm problémům stavíte.

To vás i posiluje. Záleží jak koho. Je to přesně, jak říkáte. Jde o to, jak se k problémům postavíte a co od toho očekáváte. My máme vlastně dva druhy zákazníků. Živé a mrtvé.

Nejhorší je, když ho měli rádi

Které máte radši?

Ty

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější