Reportáž ze „zavřeného města“: Smutečních oznámení přibývá, lidi přemáhá únava i apatie
Tři nejpostiženější okresy jsou uzavřené. Obyvatelé Chebu mají obavy z toho, co jim nové nařízení přinese. Ani ta stávající však mnozí z nich nedodržují.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Je krátce po poledni, na chebském náměstí bijí zvony. Každou chvílí se někdo alespoň na chvilku zastaví před radnicí. Na úřední desce jsou zde vystavována smuteční oznámení. Jindy vidíte jedno či dvě, nyní je jich plno. Věk se různí, jedna věta se ale opakuje: „Zemřel náhle.“
Před vitrínou stojí starší paní. V ruce drží nákupní tašku, přes obličej má podomácku vyrobenou roušku. „Přišla jsem se podívat, jestli tam není někdo známý,“ říká smutným hlasem Jarmila Bridziková. Jde z lékárny, jinak ven moc nechodí.
Když se od kolemjdoucího dozví, že bude Cheb uzavřen, nevzrušeně mávne rukou. „Co mám dělat? Já nikde neběhám. Jsme na patře tři vdovy, ani mezi sebou se moc nenavštěvujeme. Děti za mnou radši nechodí vůbec, teď už to bude potvrzený,“ vypráví.
Opodál postává David Mourek, dělník z místní výrobny knedlíků. Na nástěnce je parte jeho otce, zemřel
