Vězni letiště už 117 dní prosí svět o pomoc. Terminál s Číňany v hlavní roli čeká na happy end
Od konce loňského září je dvojice uprchlých disidentů z Číny polapena v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na Tchaj-wanu. Mají strach a prosí svět, aby jim hodil záchranné lano. Na rozdíl od Saúdské Arabky Raháf však zatím čekají marně. Nejspíš i proto, že jsou v poněkud složitější situaci.
Malá místnost ve čtvrtém patře terminálu září umělým světlem. Stačí pár kroků a ocitnete se na jednom z nejrušnějších míst na celém Tchaj-wanu: mezinárodní letiště Tchaj-wan Tchao-jüan každoročně odbaví desítky milionů cestujících a jeho tranzitní prostor kypí spěchem.
Ale v malé místnosti ve čtvrtém patře se nespěchá, i vzduch jako by se tu hýbal pomaleji. Na stolku leží plastové krabičky od jídla, kousek vedle deka. Prošedivělý Číňan si povzdechne. Kdyby si mohl vybrat, není pochyb, že by si uměl představit lepší místo k životu.
Jenže on na výběr nemá. Jmenuje se Liou Sing-lien a minulý týden mu bylo 64 let, ale teď ho mnohem víc zajímá docela jiné číslo. Je to už přes sto dní, co je polapený na území nikoho, fyzicky na Tchaj-wanu, ale právně za jeho hranicemi. Nemůže zpátky do letadla, ale nemůže ani ven. Připadá si v pasti. A kromě toho má čím dál větší obavy kvůli svému už tak dost podlomenému zdraví.
Vzpomínáte na osmnáctiletou Raháf al-Kunúnovou, která se po útěku ze Saúdské Arábie zabarikádovala v hotelovém pokoji na letišti v Bangkoku, strhla na sebe pozornost většiny světa, a díky tomu promptně dostala nejen status uprchlíka OSN, ale také azyl v Kanadě?
Aby ne – její jméno patří mezi největší mediální příběhy letošního roku, navíc se šťastným koncem.
Liou Sing-lien takové štěstí nemá. Z žádné vlny mezinárodní solidarity, která by ho vysvobodila z nejistoty, se (aspoň zatím) radovat nemůže.
Rukojmí mezinárodní izolace
Jeho příběh se přitom tomu Raháfinu v mnohém podobá. Také Liou uprchl z rodné země, protože se bál
