Pocit vlastní nadřazenosti a výlučnosti byl na přelomu století stejně nebezpečný jako dnes
Žijeme v době, kdy jsou voliči demokratických zemí názorově rozštěpeni na (o něco vzdělanější) obyvatele měst na straně jedné a ty z venkova na straně druhé. Přitom ale mimoměstské hlasy ve volbách často sbírají lidé pocházející z ekonomicky silně privilegované vrstvy, kteří svoji politickou image zakládají na tom, že oni rozhodně nepatří k „elitě“. I před sto lety se vedly prudké spory o vztahu „elit“ a většiny, které ale měly odlišnou podobu a hlavní účastníky.
Co tomu předcházelo? Postupující modernizace přinesla v průběhu 18. a 19. století řadu nevídaných jevů, jako vysokou míru obecné gramotnosti a vznik masové kultury. I když zvláště první zmiňovaný posun dnes hodnotíme kladně, na přelomu devatenáctého a dvacátého století existovala skupina lidí, která tyto změny nesla velmi nelibě: elitářští intelektuálové.
Mnozí z nich zřejmě sdíleli myšlenku, kterou můžeme najít už u Friedricha Nietzscheho, že „velká většina lidí nemá žádné právo na existenci, ale jsou neštěstím lidí vyšších“. A právě na jejich postoje k „masám“ se zaměřuje kniha Intelektuálové a masy: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880–1939. Jejím autorem je britský literární kritik a literární historik John Carey, který působil jako profesor anglické literatury na Oxfordu a sepsal řadu knih o starší anglické poezii (například o Johnu Miltonovi), ale také o Georgi Orwellovi nebo Williamu Goldingovi.
Někdy je nejlepší strategií dělat ještě méně než nic
A Orwell je také jedním z hrdinů recenzované knihy. Líčeno je v ní znechucení až šok anglofonních literátů, ale také dalších evropských sociálních vědců (Gustava Le Bona) a filozofů (Josého Ortegy y Gasseta) z masové kultury, údajného úpadku literatury a žurnalistiky, rozvoje reklamy, filmu a rozrůstání předměstských čtvrtí. Ve svých fantaziích proto někteří z nich utíkali až k popírání lidskosti – ke snům o vyhlazení či
