Pronásledování Romů začalo už za druhé republiky. Jejich seznamy ušetřily práci nacistům
Romové patřili k zemím bývalého Československa po staletí. Časy pronásledování se střídaly s uvolněním, pokusy o jejich usazení s povolením kočovat. Ani po vzniku republiky se však nestali plnoprávnou menšinou. Čekala je diskriminace, pak holokaust, při němž byli prakticky vyvraždění. Stát je pak násilně usazoval a ženy podroboval nucené sterilizaci. Teprve po roce 1989 se Romové stali alespoň teoreticky rovnoprávnými občany. To by se ale nesměla většina z nich ocitnout v začarovaném kruhu exekucí, nezaměstnanosti a segregovaného školství.
„Kdysi měli Romové svého krále. Když umíral, dal jim zrcadlo a řekl, že dokud jej budou mít, budou spolu a jednotní. Synové krále se ale po jeho smrti o něj začali přetahovat a prát, takže spadlo na zem a rozbilo se na tisíce kousků. Každý si vzal jeden a rozprchli se do světa. A tak každý se svým střípkem kočuje po světě. Dokud se neshledají všichni Romové, kteří mají kousky zrcadla, nesjednotí se jako národ,“ vypráví průvodce Štefan Ferenc jednu z legend na začátku prohlídky Muzea romské kultury.
Stejně jako mnoho dalších zaměstnanců muzea je Rom. I když už je starší, vypomáhá s provázením návštěvníků, kteří se hned ve vstupní hale dozví, že Romů je po celém světě kolem patnácti milionů, nejvíc v Rumunsku, Bulharsku a Španělsku. V Česku jich je asi čtvrt milionu a poprvé je zmiňují Staré letopisy české už na počátku 15. století.
Speciál Deníku N: A to je ta krásná země… (1918 – 2018)
Ačkoliv mělo Československo demokratickou ústavu, nový stát dostal do vínku kromě jiného i starou zátěž – nerovný přístup k menšinám. V roce 1927 přijalo Národní shromáždění zákon o potulných cikánech, který podepsal předseda vlády Antonín Švehla a prezident Tomáš Garrigue Masaryk, jinak bytostný demokrat. Dnes bychom jej považovali za tvrdě diskriminační. Nařízení přikazovalo všem, koho úřady označí za cikány, zapsat se do speciálních seznamů a nosit u sebe zvláštní legitimace. Definice přitom byla značně volná a záleželo na každé jednotlivé policejní stanici, jak s ní naloží. „Za potulné cikány podle tohoto zákona pokládají se cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku žijí, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku hlavně v zimě stálé bydliště,“ stálo v předpisu.
Zapsat se museli všichni, kdo byť i jen část roku kočovali nebo se živili sezonním povoláním. Týkalo se to tedy i tradičních romských řemesel, jako bylo košíkářství, kovotepectví, zvonařství či handlířství. Romské ženy byly zase oblíbené tkadleny. Pod nařízení spadaly i tradiční romské kapely. Úřady mohly cikánům podle tohoto zákona odebrat děti a dát je na převýchovu, rodiny mohly kočovat jen na základě zvláštního povolení, nesměly držet žádné zbraně a tábořit ve větších „tlupách“, než byla základní rodina. Obce pak měly právo Romům vstup na své území úplně zakázat. I přesto ale byla velká část původních českých, moravských a slovenských Romů do společnosti integrovaná a často vykonávali povolání, v nichž byli nenahraditelní, jako byli obratní kováři či zručné vyšívačky
