Co v této zemi schází nejvíc? Dnešní krize to ukazuje naplno
Komentář Jána Simkaniče: Nejsme v tom společně, ať si vládní marketingová hesla říkají, co chtějí. Epidemii odnáší každý jinak a rozdíly jsou obrovské. Jejich přehlížením si připravujeme mizernou budoucnost pro všechny.
Společně to zvládneme! Na jaře tohle heslo znělo éterem a pod prvotním strachem z nového, neznámého nebezpečí relativně semknutá společnost vykazovala docela silné odhodlání překonat vlnu pandemie, o které mnozí doufali, že bude první a jediná. Důsledky tvrdého lockdownu sice dopadaly na každého trochu jinak, ale nějak jím byli zasaženi prakticky všichni a hlavně se zdálo, že šok nebude trvat dlouho a záhy se situace obrátí k lepšímu, což se i zdánlivě na chvíli stalo.
Jenže s podzimem začala jedna z největších zkoušek, kterým jsme byli v moderních dějinách vystaveni. Z premiantů jsme se rychle propadli mezi nejhorší na světě a zlepšení není na obzoru. Rakousku nebo Německu se podařilo druhou vlnu po Novém roce překonat a stabilizovat, u nás teď začínají čísla zase růst. Lidem dochází trpělivost, peníze i energie zvládat náročné podmínky. Ani naděje v podobě očkování se nedaří, už teď je jisté, že nebude líp ještě hodně dlouho.
Nikoho, kdo fungování české společnosti pozoruje delší dobu, by to vlastně nemělo překvapit. Epidemie jen ukazuje v intenzivní, zrychlené a kondenzované podobě to, co