Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pozůstalé časem může dohnat, že blízkého nechali pohřbít v pytli nebo bez obřadu, říká šéf pohřební služby

Karel Ottl. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Karel Ottl. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Pohřební obřad do patnácti lidí, přísná hygienická pravidla, doporučení tělo neoblékat. „Přesto vnímám obřad jako velmi důležitý, a to obzvlášť v téhle době. Snažíme se opatření dodržovat, ale šestnáctého účastníka nevyhodím,“ říká šéf pohřební služby z Brandýsa nad Labem Karel Ottl. Vystudovaný psycholog napsal magisterskou práci o důvodech, proč většina Čechů nechává své blízké pohřbít bez obřadu.

Když se ohlédnete za uplynulým rokem a měl byste o něm říct jedno slovo, jaké by to bylo?

Strach. Strach, který jsem vnímal u svých kolegů – nerad říkám zaměstnanců. Zvlášť na začátku, kdy informací bylo málo. Naše práce obecně není moc doceněná, sice se říká, jak se pohřebáci mají dobře, ale ono to není jen tak. Mí chlapi drží nonstop služby, musí být stále připravení, a když je potřeba, vyjet k zemřelým domů nebo do nemocnice ve dne v noci a odvážet je.

A do toho přišel koronavirus a všichni jsme byli masírovaní všeobecným strachem ze všech stran: Jak moc může být nakažlivý? Jak se to přenáší? A vyplašení kolegové museli vyjíždět k mrtvým v době, kdy jsme neměli žádné ochranné pomůcky, nevědělo se nic. Nevěděli jsme, jak moc kruté to bude, ale nebylo ani čím se chránit. Takže hlavní pocit, který jsem loni vnímal, byl strach.

Strach vašich kolegů, že se nakazí? Na jaře ale bylo mrtvých v souvislosti s covidem jen málo.

Ano, ale na začátku v tom byl guláš. Zpětně to může někomu připadat přitažené za vlasy, ale ilustruju, jak jsme ze začátku fakt nevěděli, co a jak. Přišla třeba vyplašená paní s dcerou, že jim doma umřel děda, ale ony nevědí, jestli v tom bytě s ním mohou být, protože co když má ten virus?

Volali jsme tehdy do nemocnice na patologii, aby nám vysvětlili, jak máme postupovat, jestli se nemá nejdřív zjistit, jestli zemřelý není pozitivní, ale řekli nám, že nic takového se nezjišťuje. Byl to tehdy zmatek, nejistota, informace žádné.

Úřady nevysvětlovaly, nespolupracovaly, nekomunikovaly. A byl absolutní nedostatek ochranných pomůcek. Když jsme si je chtěli sehnat po vlastní ose za vlastní peníze, tak to zase nešlo, protože to měl pod palcem kraj a bylo to regulované. Takže jsme čekali, až budou.

Obléknu ho sám

V březnu loňského roku neměli respirátory ani praktičtí lékaři. Živě si vzpomínám, jak se ministr dušoval, že všeho je dost, a nic nebylo. Ale když už jste měli víc informací a ochranné pomůcky, zlepšilo se to?

Trochu jo, samozřejmě, ale myslím, že obavy mají kolegové dodnes. Jsou to chlapi přes padesát let, taky vědí, že jak jeden ulehne, oddřou to ti ostatní. Víte, já se zemřelými nebývám v přímém styku, ale oni ano. Nebyly žádné instrukce nebo doporučení, jak se chovat, co dělat, až nás zavolají k někomu, kdo opravdu byl nemocný covidem. Na začátku jsme měli jen rukavice. Ale cítil jsem povinnost vůči klientům, vůči zemřelým – kdo jiný by jim měl pomoct, když ne pohřební služba?

A toho prvního zemřelého v souvislosti s covidem jste měli kdy?

Dlouho ne. Celé jaro a léto ne, pouze jedno dvě podezření. Až na podzim. A to už jsme přece jen ochranné pomůcky měli. Dá se říct, že tehdy u nás umíralo o deset až dvacet procent více lidí než v minulých letech, ale pro úplnost musím dodat, že v první polovině prosince jsme úmrtí neměli téměř žádné, což za svoji šestadvacetiletou praxi nepamatuji. To pak svádí k úvaze, zda člověk, jehož svíce života měla žhnout až do prosince, nezemřel nakonec právě kvůli covidu o několik týdnů dříve.

Vzpomínám na jeden z prvních případů, kdy nám volala rodina, že jejich táta zemřel na Moravě v domově seniorů, ale měl přání být pohřbený v Čelákovicích, odkud pocházel. Převáželi jsme ho. Pozůstalí pro něj měli připravené oblečení, ale moje dcera, která vede jednu z kanceláří naší pohřební služby, jim řekla, že úřední doporučení je zemřelé s covidem neoblékat.

Oni se úplně zděsili, že by jejich tatínek a dědeček nebyl do rakve oblečený. Paní mi volala, že si zjistila, že to přece není zakázané. „Já vím, ale nemůžu svoje zaměstnance nutit to dělat,“ omlouval jsem se. Pro tu rodinu to bylo nepředstavitelné. Obvolával jsem kolegy. Ale báli se, prý ani za milion. Mluvil

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější