Jak se druhého (ne)dotknout. O potřebě doteků a kde je hledat, abychom změnili sebe a společnost
Čím víc nás zrychlené životní tempo a digitální média nutí žít zběsile, tím víc potřebujeme zklidnit. Některé neurózy, které předáváme svému okolí, mohou být způsobeny tím, že se nás málo dotýkali, když jsme byli malí. Pojďme to změnit.
„Zvyk z evropského kontinentu líbat se při setkání na obě tváře mi pomohl pochopit brexit. Vždycky jsem z toho byl nervózní a nevěděl jsem, jestli to dělám správně.“ Toto vyznání otištěné v irském deníku The Irish Times může sloužit jako dobrý vstup do tématu doteků a jejich kulturního i psychologického významu.
Každá doba a kultura si vytváří trochu jiná pravidla fyzického kontaktu. Možná i vás někdy zaskočilo, že vás při loučení Američan, jehož jste sotva poznali, začal objímat, známá z jižní polokoule se vás při hovoru každou chvíli dotýkala dlaní jakoby nic, nebo když vaše dítě na dovolené v Turecku místní babičky bez rozpaků i dovolení štípaly do tváří.
Nejvýraznějších změn doznaly za poslední staletí kontakty mezi dvěma muži. Ženy mají obyčejně menší zábrany vůči fyzickému kontaktu stejného pohlaví, ale mužské dotýkání vykazuje historicky mnohem divočejší křivku.
Na vyobrazeních z 19. století vidíme běžně dva muže držící se kolem ramen, nebo dokonce v pozici, kdy jeden druhému během hovoru sedí na klíně. Zejména v nižších společenských třídách to bylo běžné a i přátelství mezi výše postavenými muži se často neobešlo bez společných potulek a přátelských objetí.
Později, zejména po druhé světové válce, se to začalo měnit. S trochou drzosti můžeme říct, že za to mohlo