Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Středověký člověk žil v tak bohaté vrstvě symbolů, že ji můžeme pochopit jen částečně

K pochopení středověké imaginace nám může pomoci nová kniha francouzského medievalisty, který má dar psát čtivě a zábavně, aniž by přestal být odborně na úrovni.

Michel Pastoureau je francouzský medievalista a odborník na problematiku emblémů a symbolů. Česky mu již dříve vyšly výborné knihy o dějinách medvěda a modré barvy. V jeho třetí u nás přeložené knize Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu se sešly články o obou tématech, tedy zvířatech a barvách. A přibyla i některá témata další: například symbolika levorukosti, dále lesa a stromů, příchod šachů do západní Evropy, počátky erbů a vlajek nebo druhý, fiktivní život středověku, zvláště v podobě populárního románu Ivanhoe. Ten mimochodem Pastoureau vysoce oceňuje a přiznává, že jeho a snad stovky dalších historiků přivedlo k zájmu o středověk právě toto dílo.

„Zvířecí“ kapitoly z větší části rozvádějí to, o čem historik psal už dříve, a líčí hodnotový sestup divočáka a komplementárně i vzestup lva a jelena. Divoké prase například ještě staří Římané vysoce oceňovali pro jeho sílu, což se projevovalo v tom, že ho rádi lovili i urození. Naopak jelen byl Římany považován za bojácné zvíře. „Hon na jelena byl tedy činností, která neposkytovala slávu ani potěšení; patricij nebo občan s dobrou pověstí se neměl tomuto typu lovu věnovat, nýbrž ponechat ho venkovanům.“

Naopak ve středověku se hodnocení obrátilo. Divočák se stal ztělesněním všech Kristových nepřátel. Byl antitezí jelena: deseti christologickým „vlastnostem“ jelena odpovídalo deset ďábelských vlastností divočáka. Divočák byl v novém obrazu světa ošklivý, černý a zježený; žijící v temnotách; proradný, vzteklý a naplněný pýchou; svárlivý. Základní vlastnosti si přitom divočáci napříč staletími zachovávali, ale měnila se jejich interpretace a hodnocení. Církevní Otcové tedy divokému praseti ponechali všechny přívlastky, jež mu přiřadili literáti v antice, ovšem například odvaha divokého prasete opěvovaná římskými básníky se u nich změnila v zaslepenou a ničivou násilnost.

Odsouzená zvířata, hříšné pily

Samostatnou kapitolu věnuje Pastoureau soudním procesům proti zvířatům. Rozsudek byl zvířeti nezřídka oznámen ve vězení, jako by se jednalo o člověka, i když „kvůli jeho zpovědi žádný kněz nepřišel“. Provinilé zvíře bylo výjimečně vystaveno i právu útrpnému. To se stalo jedné prasnici, která v roce 1457 na mučení „přiznala“, že zabila

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější