Kontroverzní. Co všechno si za to slovo dokážeme schovat
Komentář Jiřího Padevěta: Slovem kontroverzní je velmi snadné označit něco, co nám není úplně po srsti, o čem nevíme zdaleka tolik, kolik bychom pro posouzení, zda osoba či situace byla skutečně sporná, vědět potřebovali.
Nedávno jsem se na jedné sociální síti dozvěděl, že třetí odboj je téma do jisté míry kontroverzní. Každou chvíli někde slyším či čtu, že Ctirad a Josef Mašínové jsou vrazi (obávám se, že většinou od lidí, kteří znají historii této protikomunistické odbojové skupiny pouze z jednoho z mnoha dílů komunistického propagandistického seriálu o čackém příslušníku represivního aparátu totalitního státu).
Stejně tak, jako se občas někdo snaží označit třetí odboj za sporný, mohli bychom z ticha a tepla pracovny a z bezpečí garantovaného klávesnicí a monitorem označit za sporné cokoliv, co ruší náš klid a přesahuje naše limity.
To, co označíme za sporné, považujeme zřejmě za nepříjemné a zároveň za něco, co bychom nejspíše nezvládli. Odsoudíme tak velmi snadno vše, co vybočuje z mantinelů našeho pohodlí demokratické země, protože nemáme ani možnost, ani příležitost, a nejspíše ani chuť a odvahu něco sporného udělat, pokud by to bylo potřeba.
Z komfortu a dostatku tak s lehkostí soudce z lidu mezi kontroverzní zařadíme činy a osoby žijící a konající ve zcela jiných podmínkách a často v ohrožení života svého i svých blízkých.
Je pochopitelné, že zabíjení druhých se může jevit jako sporné, nebo dokonce jako zavrženíhodné. Jenže odboj, tedy boj proti silnějšímu, většinou lépe vyzbrojenému nepříteli, který zpravidla ovládá centra, většinu komunikací a zastrašuje civilní obyvatelstvo, nemá jinou možnost než zabíjet.
Pokud to odboj udělá, většina, která seděla doma a čekala, jak to dopadne, začne mudrovat, jestli se skutečně zabíjet mělo, jestli to není kontroverzní a jestli ten odboj vlastně stál za to.
Partyzáni ale přece zabíjeli Němce…
Nejdelší dobu heroizace a jakéhosi společenského souhlasu se zabíjením absolvovali zatím v našich moderních dějinách zřejmě bojovníci partyzánských oddílů druhého odboje, ze kterých komunistická propaganda, ať už v různých případech oprávněně, či neoprávněně, vyráběla nezranitelné a nepromokavé hrdiny tak dlouho, že se stali úhelným kamenem chlapeckých her možná i dvou generací.
Partyzáni nesměli být kontroverzní, na rozdíl od demokratického odboje, letců RAF i dalších vojáků západního odboje, kteří jako by neexistovali. Nebyli kontroverzní taky proto, že pokud zabíjeli, zabíjeli přece nacisty, Němce, zabíjeli někoho cizího, nepřijatelného a brutálního.
Stejně jako u dalších pilířů komunistické propagandy, i zde bylo něco jinak. Partyzánské jednotky bezpochyby odvedly v boji proti nacismu obrovský kus práce, jejich příslušníci se dlouhodobě pohybovali v nepřátelském, nebo alespoň nedůvěřivém prostředí, protkaném kromě podporovatelů konfidenty, slabochy a zrádci.
Neměli často dostatek munice, zdravotnického materiálu a potravin. Bezpečnostní aparát je považoval za bandity a pořádal na ně hony. Pro nacisty i protektorátní úřady byli jistě kontroverzní, možná byli kontroverzní i pro část těch, kteří se s nimi chtěli nebo museli dělit o poslední potraviny. Jsou následující příběhy kontroverzní?
